Počasí je nevhodné, a čeští piloti létají. Opět je na ně spolehnutí, jako v bitvě o Anglii...

Vzpomínky letců 25.      První část seriálu Vzpomínek letců dnes zakončí pokračování vzpomínek Vítězslava Nohela na jeho kariéru display pilota. Loučí se symbolicky, slovy komentátora leteckého dne ve Fairfordu, jimiž složil českým pilotům úžasný hold. 

V Lucembursku byl pořádán letecký den k výročí jejich záchranné služby. Přistáli jsme v hlavním městě, které jsme si večer prohlédli. Druhý den na briecngu jsme se dověděli, co nás všechny čeká. Po startu bacha na 300 mvysokou televizní věž, která je nefunkční, protože kdysi do ní narazila Cessna, a po obletu města pokračovat 40 km na sever, najít mini letiště vrtulníkové záchranné služby a provést svou atrakci a návrat zpět po jiné trati. Přílet a odlet byl udělán jako jednosměrka, protože nás bylo hodně a nemuseli jsme po sobě dávat pozor. Kdyby na přilehlém poli nebylo najednou víc jak tisíc aut, tak nevím, jak bych to hledal.

Podobný byl letecký den v podhůří Alp v Seitenstetten, kde se slavilo výročí rakouského aeroklubu. Přistáli jsme v Linci, naložili nás do osobních aut a odvezli prohlédnout si letiště. Opět to byla vzdálenost do čtyřiceti kilometrů a dalších dvacet jsme se jeli ubytovat do pěkného městečka Amstetten. Po ubytování zpět a v městečku u letiště bylo slavnostní přijetí u starosty, takže první jídlo byla až bohatá večeře. Pro letiště Linec to byla velká událost, protože každý při návratu udělal pár kotrmelců. To udělalo reklamu a druhý den bylo letiště plné lidí, takže jsme v jednom letu stihli dvě letecké ukázky.

Naše letouny na letišti v Linci.

Velká air-show byla v r. 1994 ve Francii v Normadii k 50. výročí velkého výsadku spojeneckých vojsk v druhé světové válce. V okolí tohoto historického místa bylo jen malé letiště Caen, kde pořadatelé předně umístili pro diváky atraktivní letuschopná letadla druhé světové války.

A tak větší a proudová letadla byla na letišti Evreux, vzdáleného asi 40 km od místa ukázky. Pro odvoz účinkujících firma Citroen zapůjčila osobní vozy pro každou delegaci, takže po ukázce jsme byli ihned odvezeni na letiště a mohli sledovat další velkolepé ukázky, protože se zde předvedly také všechny světové skupiny, francouzská, anglická, italská, španělská, švýcarská, zkrátka nabitý program leteckého dne.

Účinkujících plno a večer hangár-párty se směsicí národností. Večeře podle francouzského způsobu trvá velmi dlouho a je rozmanitá a po malých dávkách, než se dospěje k hlavnímu chodu. Jsou to jako malé ochutnávky hlavně výtečných sýrů, kousků masa, včetně ryb atd. – trvalo to dvě hodiny a ještě nebyl konec. A při tom neustále procházely servírky s láhvemi červeného vína a stavěly láhve na stoly bez vyzvání. Nečekali jsme na konec hodování a požádali jednoho řidiče, aby nás zavezl na nedaleké místo onoho historického výsadku. Bylo před západem slunce a pohled na pobřeží byl úchvatný. 

Naprosto unikátním byl letecký den ve Švýcarsku, pořádaný k 40. výročí letounů Hunter s ukončením jejich činnosti. Létala na nich slavná švýcarská skupina. Letiště Buochs leží na břehu velkého jezera nedaleko Lucernu. Píchli jsme pár mraků a dostali se nad jezero. Letělo se podél skal vysokých 550 m, až se objevil úzký průsmyk.

Vítězslav Nohel.

Klesání do něj a za ním vlevo o 90° bylo letiště. Udělali jsme rozruch průletem skupiny „tůčka“ s dvěma Su-22 a za nimi AN-24 s dvěma L-59. Po průletu rozchod a my každý jednotlivě podél skal, v průsmyku rychle podvozek, klapky a rychle klesat, aby se stihlo přistát.

Letiště bylo dlouhé 2 km, ale 450 m vlevo od dráhy byl zmíněný kolmý skalní masiv, takže okruh na přistání se letěl nad vodou bez viditelnosti letiště a vpravo za pojížděnou začínalo pohoří do výšky 1800 m. Radiotechnické prostředky žádné, protože přílet sem byl povolen jen za hezkého počasí a ne všem letadlům.

Ubytováni jsme byli v horském rekreačním středisku a přepravováni vrtulníkem. Letecký den byl velkolepý, jednotlivci a skupiny anglická, francouzská a domácí předvedly své mistrovství v tomto omezeném prostoru a na závěr prolétla nad letištěm na rozloučenou skupina čtyřiceti Hunterů. V leteckém řemesle platí jedna moudrost pro přežití. Pilot se nesmí nechat vyhecovat ani amatérem, ani profesionálem. Jeden z Italů to protáhl opravdu velmi nízko nad betonem. A můj tým techniků hned na mne: „To tak nenecháš, toho musíš trumfnout.“

A stalo se. Druhý den na briefingu vidím ředitele leteckého dne, jak se na něco vyptává a pak si ukazují na mne. Přišel a požádal: „No two, twenty metres, please.“ Samozřejmě jsem prosbě vyhověl. Švýcaři měli dokonalou organizaci a pořádek. Na letecký den a jeho přípravu povolali domobranu a tito záložní vojáci zvládli vše. Dokonce před statickou ukázkou byly položeny dřevěné palety, aby návštěvníci nezničili krásnou, hustou trávu. A všichni to respektovali. Už vidím, jak by to dopadlo u nás. Při odletu jsme opět ve skupině prolétli nad letištěm a kurs domů. Bylo výjimečně jasno nad střední Evropou, takže jsme viděli Ženevu, jezero i s vodotryskem, celé Alpy, pak Německo atd., zkrátka nádhera.

Přelet z Francie.

Letecký den ve Slovinsku v r. 1993 se nesl v duchu velkých přátelských oslav. Slovinci zdůrazňovali, že jsme dvě země, co se rozdělily a musíme si pomáhat. Přistáli jsme na letišti v Mariboru, prohlédli si letiště konání, které bylo vzdáleno 15 km, a ubytováni jsme byli přímo v centru města. Druhý den, vyhrazený na trénink, se začali pořadatelé nesměle dotazovat, kolik letů potřebujeme na potrénování. Přiznali se, že mají málo paliva.

Když jsme řekli, že trénovat nepotřebujeme, zajásali, okamžitá změna programu, byl přistaven autobus a jeli jsme do 300 let starého vinného sklepa. Tam nejdříve ochutnávka archivních vín, prokládaná chutným sýrema potom v místní restauraci pohoštění s množstvím dobrého vína a živou hudbou k poslechu. To se líbilo celému realizačnímu teamu, jen my, létající, jsme vždy museli profesionálně držet pitnou dietu.

Po příjezdu do hotelu mě zavolal vedoucí našeho týmu, že přijede návštěva. Přijeli vyslanci ministra obrany s poselstvím, že ministr vlastní pilotní licenci, líbí semu náš Albatros a prosí o krátký let, bude-li to možné. A co teď? Odmítnout znamená, že jsme poseroutkové a varianta letět znamená při náhodném incidentu ve vzduchu obrovský mezinárodní průšvih. Takže, krátká domluva časového harmonogramu, žádná popularizace, nýbrž režim utajení. 

pplk. let. v.v. ing. Vítězslav NOHEL Létá od r. 1955. Přepadový stíhací pilot, inspektor techniky pilotáže velitelství PVOS, zkušební pilot Výzkumného ústavu 030 Kbely. Od r. 2000 instruktor v letecké škole Letňany. Létal celkem přes 25 typů letadel, zejména: Z-126, C-11, MiG-15, všechny verze MiG-21 (F, PF, PFM, MF), MiG-23 MF a ML, L-29, 39, 59, L-410, Z-142, Cesna 150, 172, 8 typů UL, také jako druhý pilot Mi-17 a Mi-2.

Brzy ráno přijelo pro mne a techniky auto, na letišti jsem s věží domluvil, o co půjde a šlo se na to. Maribor je velké mezinárodní letiště, ale přesto se našlo startovací okno a čtvrt hodinka nad letištěm k letu a trošce akrobacie, kterou si ministr se mnou vyzkoušel. Dostalo se nám uznání a chvály našich letadel. Ministr zdůraznil, že Slovinsko vlastní letouny Z-142 a L-410 a pro vojenské letectvo by cvičným letounem měl být náš L-59.

V tichosti jsme se rozloučili, letecký den proběhl výborně, ale to hlavní se událo asi po měsíci už u nás doma. Neočekávaně přijel k nám do výzkumáku velitel letectva a už z dálky na mne volal, že mám velký průšvih a se smíchem mi ukázal psaní, které přišlo cestou ministerstva zahraničí a v němž slovinský ministr obrany děkuje českému letectvu za předvedené letecké ukázky a obzvláště děkuje mně, za nezapomenutelný let v L-59. Takže jsme se zasmáli, jak jsou ty cesty osudu nevyzpytatelné.

Mimo jiné, nebyl to jediný ministr, kterého jsem svezl. Při ukázce ve Vodochodech to byl náš ministr obrany, pan Baudyš. Takových zajímavých leteckých dnů bylo mnoho, v zahraničí i u nás, každé letiště má totiž své specifikum. Byli jsme v Anglii, Francii, Belgii, Holandsku, Lucembursku, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku,Maďarsku a to vmnoha zemích vícekrát. A k tomu nutno přičíst kvalitní letecké dny u nás. Kbely, Hradec Králové, Č. Budějovice, Plzeň, Pardubice, Přerov, Otrokovice, všechny CIAFy a mnoho ukázek různým delegacím ve Vodochodech, Čáslavi atd.

V devadesátých letech, po otevření hranic, nastal rozmach leteckých dnů a pozvání byla reciproční, my k nim a oni k nám. Byla to i oboustranná zvědavost porovnání kvality letectev, postavených proti sobě v období studené války. A na žádném letišti neexistovala nějaká chladná rivalita, ale naopak profesní úcta a srdečné přátelství. A v těch opravdu leteckých zemích tomu odpovídala i návštěvnost až 350 tisíc lidí, v Anglii dokonce 450 tisíc. Z dalších zajímavostí třeba v Taszáru v Maďarsku byly teploty 35 °C a mně vypovídal spouštěcí agregát, takže problémy se spouštěním. Avšak nejvíce trpěli doslova uvaření diváci.

V Přerově a Českých Budějovicích se hodně fotilo. Náš fotograf J. Kouba a další byli přivázáni na konci trupu AN-26, rampa sklopena a každý typ letounů postupně držel skupinu u zádi a fotografové nestačili měnit filmy. Každý předváděný typ pak měl svůj reklamní dvojlist letadla a fotek pilotů a na leteckých dnech byl o to velký zájem.

C-135 Herkules při svátku Herkulesů.

V Bratislavě zase vítr kolmo zleva více jak 20 m/sec a příšerná turbulence a ta pak byla i na velkolepé hangár-párty ve Slonu. Pro úplnost ještě popis předváděné sestavy. Po startu obrat zpět pro nabrání rychlosti, průlet na zádech tlačený do svíčky, výkrut ze zad na záda a zvrat, přemet vytažený kolmo vzhůru a tlačený obrácený čtvrt přemet, zvrat, výkrut na čtyři doby, šikmý přemet otočený o 180°, dvojitá bojová zatáčka, nožový let neboli anglické defilé a z toho o 45° vytažená svíčka, polozvrat do nízkého průletu ukončeného sérií stoupavých výkrutů s vysunutím podvozku a přistání.

Samozřejmě se každý pilot musel vejít do stanoveného časového limitu. V tom množství letů se někdy vyskytl kritický moment. U mne dvakrát a naštěstí při nácviku. V Přerově začaly naskakovat nízké kumuly ve 400 m a já se trefil do toho nízkého ve fázi, kdy kolmo k zemi jsem otáčel letoun o 180°, ale on se také z polohy zad přetáčí umělý horizont, takže v té době neukazuje náklon a v mraku jsem nesrovnal přesně a čas na srovnáními pak chyběl pro vybrání a vyšlo to s maximálním přetížením v úrovni místních topolů.

Druhý případ byl v Čáslavi, a horší. Hned v průletu na zádech, při potlačení do svíčky, mi při maximálním záporném přetížení praskl zámek břišního popruhu. Vůle ramenních popruhů způsobila, že se mi knipl vytrhl z ruky, já hlavou narazil do skla kabiny a letoun se neřízen sklopil k zemi. Rychle jsem kopl nohou do kniplu, půl výkrut mě vrazil zpět do sedačky a letoun jsem vybral. Pro uklidnění jsem nad letištěm udělal pár normálních přemetů s kladným přetížením a přistál. Jen jsem otevřel kabinu, kritika mechaniků mě nešetřila. Co to bylo, to chceš předvádět i odpoledne? Když jsem jim ale podal z kabiny prasklý zámek, zakleli a začali „makat“, aby mi to do ukázky vyměnili ze zadní kabiny.

A na závěr příhoda asi z nejvíce letecké země, Anglie, kde od dob války váží si letectva. Velký „International Air Tattoo“ ve Fairfordu představuje statickou ukázku 400 letadel a 150 jich denně předvádí. A na to přijde 350 000 diváků. Každý ten svátek se nese ve znamení nějakého letounu. Např. na čtyřicáté výročí C-135 Herkules jich bylo snad čtyřicet. V Anglii jsem byl třikrát a zde se mně a celému display teamu dostalo vysokého uznání.

V ostrovní zemi je krásné počasí, ale občas se na západě objeví šedý límec a během krátké doby hustě prší tak 15-20 minut. Ředitel požádá piloty, které zastihne toto počasí, aby ve svůj stanovený čas nahodili motor a pomalu jeli po dráze před tribunou a zpět na stojánku. Po sprše se pokračuje normálně. Když jsem já pojížděl, tak už začínalo drobně pršet. Právě předváděl F. Císař se SU-22 a na můj dotaz o počasí jen konstatoval, že bída, sotva 200 m spodek a dohlednost mizerná, a proto přistává. A já můžu zkusit, jestli něco stihnu.

Odstartoval jsem před jeho přistáním, i když mi řídící létání doporučoval už jen raději pojíždět. Spodek byl 180 m a dohlednost v sílícím dešti se rychle zhoršovala pod minimum. Stihl jsem průlet s výkruty, u konce plochy obrat, abych neztratil konec letiště z dohledu, let na zádech, pak pomalé výkruty a když při zatáčce zpět bylo vidět jen do půlky letiště, tak minimálka s podvozkem a klapkami a přistání. A po příjezdu na stojánku mi mechanici referovali, že komentátor divákům říkal: „Je počasí zcela nevhodné pro letové ukázky. A čeští piloti létají. Opět je na ně spolehnutí, jako v bitvě o Anglii.“

Letu zdar! 

Vítězslav Nohel

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.    

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota. 

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví. 

-fr-