O hrdinech a hrdinství

Vzpomínky letců 17.     Kdo vlastně je hrdina? Jsou letci, a zejména ti vojenští, těmi skutečnými hrdiny? Možná těmi skutečnými hrdiny jsou ti, o kterých se až tolik nemluví. 

Když někdy slyším a porovnávám představy lidí o tom, co je hrdinství, nevycházím mnohdy z údivu. Pro někoho jsou třeba dodnes hrdiny Kožený Krejčíř, Smetka a jim podobní. A lidé je někdy i obdivují. Dokázali přece, jak jsou chytří, dokázali okrást bez násilí tisíce a desetitisíce lidí a (až na Smetku – a ten za tu miliardu ve vězení zase tak dlouho nesedí) vyváznout z toho všeho a dělat na nás z dálky dlouhý nos. To nejsou hrdinové to jsou prostě zloději, i když mnohdy s bílým límečkem, a nevím proč bych je měl obdivovat. Proto, že při zlodějně neměli v rukou pistoli?

Jiní lidé obdivují ty, kteří se vrhají do hlubin na laně, které je zastaví těsně před nárazem do vody či země (ještě více potom ty, které to lano nezastaví) obdivují ty, kteří riskují život při provozování extrémních sportů ba pro některé je hrdinou i borec, který v prestižním zápase dá potřebný gól. A tak dále, a tak podobně. Obdivovat zloděje nehodlám, a když někdo pro svoji zábavu (či zábavu jiných) riskuje, že si rozbije hubu – prosím, je to odvážlivec, ale rozhodně ne hrdina. A tím gólem? Dobře, potěšil nás, dokázal v nás na okamžik vzbudit pocit hrdosti nad tím, jaké u nás máme borce, ale to je tak asi všechno.

Pokud jde o toto téma, zrovna tak nechápu, proč takové množství lidí vidí hrdiny v lidech, kteří dokážou vzlétnout s eroplánem, dokonce ho párkrát otočit kolem různých os, přistát a nezabít se. Takovými hrdiny byli kdysi i ti, kteří začali jezdit na vysokém kole, motorce, autě – později třeba závodním, létat balónem atd. Ano, jsou to lidé šikovní, odvážní, talentovaní, chytří, kteří něco doopravdy umějí. Stejně tak by ale mohl být hrdinou vítěz matematické olympiády nebo taneční soutěže – také má talent atd. (snad pouze nemusí mít fyzickou odvahu).

Takže skutečnost, že je někdo pilotem, z něj nedělá ještě hrdinu. Pokud se bude jednat o normálního člověka, který není zrovna pitomcem, naučí se (pokud na to dnes ovšem má potřebnou sumu peněz) dříve či později s eroplánem odstartovat, někdy dokonce někam doletět, neztratit se, a přistát. To z něj hrdinu nedělá.

Setkal jsem se i s názorem, že zejména vojenští letci jsou vlastně hrdinové. Myslím, že zde je třeba trochu rozlišovat. Většina z nich šla k letectvu proto, že se jim jednak líbilo létání, hlavně však cítili jakousi potřebu pomoci v případě nutnosti obrany země. To druhé, odpovědnost za bezpečnost vzdušného prostoru naší země, je totiž velmi zásadní a důležité! Naučit se ovládat čím dál složitější mechanismy, přístroje a zbraně je náročné psychicky i fyzicky a musí se to neustále cvičit. Dá to zabrat!

Vzpomínky letců

Seriál Vzpomínky letců představuje unikátní zápisky vzpomínek 18 stíhacích pilotů československého letectva.

Vychází na webu Flying Revue ve spolupráci s Českým svazem letectví vždy v pátek jako skvělé čtení na víkend.

Všechny dosud publikované díly najdete zde.

S trochou nadsázky bych řekl, že případné „hrdiny“ z vojenských pilotů dělá spíše to, že vydrželi ta léta neustálých cvičení, služeb, ve dne v noci hotovostí, cvičení, odloučení od rodin, neustálého stěhování apod. V každém případě to však byla úskalí a rub povolání, které si dobrovolně vybrali, i když někdy opravdu šlo „o kejhák“. Milovali létání, ale – a to je to hlavní - dělali to v podstatě na ochranu jiných, i když ti nebyli v přímém ohrožení. Dělali to proto, aby k ohrožení našich lidí a země nedošlo. 

Zajímavé při tom je, že když jde o jednotlivce, lidé vojenské letce uznávají. Když však jde o československé letectvo jako celek, jsou pro některé lidi vojenští piloti poválečných dob naopak tvorové opovrhovaní, kteří létali pro svoji zábavu a pro peníze - ha, ha, kdybyste znali ty utajované platy! - kteří měli různá privilegia: třeba jednou za rok jeli povinně na 14 dnů do lázní, aby se na čas oprostili od každodenního nervového vypětí. A hlavně, kteří – podle dnešního názoru – sloužili režimu, připraveni případně zasáhnout proti těm, se kterými dnes kamarádíme. No, každý o tom víme své! Byli připraveni zasáhnout proti každému!

Proč potom bylo po „bratrské pomoci“ z armády vyhozeno největší procento lidí právě z letectva? Ale i ti, kteří zůstali ve službě, přece také odpovědně plnili své úkoly ve prospěch republiky! Nemusejí však být proto hrdiny. Pro mne jsou hrdiny třeba záchranáři v dolech, kteří při každém zásahu riskují svůj život proto, aby zachránili život jiným, jsou to hasiči, kteří při nástupu do služby nikdy nevědí, co je všechno potká, kteří musejí znát spoustu věcí, o kterých se nám ani nezdá, a kteří opět nasazují (někdy skoro denně) své životy pro nás, běžné smrtelníky, které ani neznají. (A kterým za to snižujeme platy a omezujeme prostředky, nutné pro jejich ochranu a přežití.)

Mohou to být i ti nezkorumpovaní policisté, kteří musejí jít do každé rvačky, střelby, ohrožení lidí silničním pirátem, který se je potom snaží shodit ze silnice. Policejní a vojenští pyrotechnici, atd. Hrdinou může být i kosmonaut, který dobrovolně vstupuje do prostoru, ze kterého nemusí být návratu, pokud to koná ve prospěch lidstva, pro získání nových poznatků, rozšíření lidského vědění, nikoliv pro vlastní slávu a potěšení (jako třeba „kosmičtí turisté“).

Hrdiny jsou pro mne ti vojáci základní služby v Líních, kteří – když při startu na leteckou přehlídku v roce 1955 začal hořet letoun – bez váhání se na letoun vrhli a rozkrytovali jej, aby ho bylo možno uhasit, bez ohledu na skutečnost, že mohl kdykoliv vybuchnout. Hrdinou byl třeba kosmonaut Rukavišnikov. Nikoliv proto, že se stal kosmonautem, ale proto, že ve svém dřívějším povolání šel vědomě na skoro jistou smrt, jen aby zabránil jaderné katastrofě. Přežil zázrakem. Prostě hrdinou je pro mne ten, kdo bez ohledu na osobní ohrožení jde a pomůže v situaci ohrožení života jiných.

Když už jsme však u těch letců a když to stále srovnáváme s válkou. Aniž bych chtěl snižovat odvahu a význam našich válečných letců, kterých si vysoce vážím, kteří za nás bojovali a umírali, a bez nichž a jejich hrdinství by možná ani nebyla uznána ČSR jako stát spojenecké koalice – je třeba připomenout, že neumírali pouze při leteckém souboji nebo po zásahu flaku. Někteří z nich zahynuli i při běžných činnostech, při nezvládnutém přistání, nárazem do překážky za špatné viditelnosti, následkem selhání techniky, následkem srážky letounu, se kterým cestovali na zaslouženou dovolenou atd. Zahynuli však ve službě! Bylo jich zhruba pět set a čest jejich památce.

Řekl bych proto, že samo povolání z vojenského letce hrdinu nedělá. Ale zase naopak: Nebyla válka, nebyli hrdinové? Nemusí se přece vždycky zrovna střílet. Po válce také „obyčejní“ vojenští letci hynuli při výcviku ve snaze splnit beze zbytku zadaný úkol, ale i z obyčejných příčin, následkem nezdařeného nouzáku, nezvládnutím přistání či sestupu při špatné viditelnosti, sráželi se ve vzduchu při náročných manévrech, ale třeba i následkem banálních organizačních chyb či nepozornosti a tak dále. Je jich také pár set a zahynuli také ve službě!

Nebyli hrdiny, ale sloužili republice. Byli však mezi nimi i piloti, o kterých se ani moc nemluvilo, kteří třeba v kritické situaci měli možnost zachránit se padákem či později katapultáží, přesto však z vlastního vědomí odpovědnosti zůstali v mašině do poslední chvíle a řídili ji tam, kde její dopad nemohl nikoho ohrozit. Někteří z nich to, bohužel, nepřežili.

Ti byli hrdiny, zcela jistě nemají však žádné vyznamenání a nemají - na rozdíl od jiných – třeba nikde ani desku či pomníček. Takže i ti pováleční letci, i když nemusí být všichni zrovna hrdiny, by si zasloužili trochu úcty, a ne osočování v parlamentu od poslanců, z nichž někteří v dobách, když oni již létali po tehdy nám vnucené, rozjitřené hranici, nosili ještě plenky.

Proto, že tito letci obětovali kus svého života a svým dílem tak přispěli k tomu, že nedošlo k válce. No, ponechme si každý svá kriteria. Přesto bychom však měli poněkud vážit slova, když se odsuzují či posuzují hrdinové a hrdinství.

Míťa Mike Milota

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.    

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota. 

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví. 

-fr-