Nu vot, tavarišč, i kak tvaja dóčka?

25.1.2019

Vzpomínky letců 11. Úsměvnými i méně úsměvnými příhodami z hotovosti v podání Míti Miloty pokračuje seriál Vzpomínky pilotů i v dnešním jedenáctém díle.

Tenhle příběh mám z „druhé ruky“, nebyl jsem jeho svědkem, ale těch „druhých rukou“ bylo několik, tak na tom asi něco bude, i když jednotlivá podání se poněkud v detailech liší.

Byla první půlka padesátých let a bylo léto, horké léto, prostě léto, jak má být. Z první půlky věty lze usoudit na mezinárodní situaci té doby a důraz, jaký se kladl na nesmlouvavý a důsledný výkon služby letecké hotovosti, která se držela 24 hodin denně na letištích v blízkosti státních hranic. Tohle všechno mělo v těch dobách jaksi svoje opodstatnění, narušování vzdušné hranice a provokace z druhé strany byly na denním pořádku, k tomu třeba i civilní linky nedodržující určené koridory, které bylo nutno vést ke kázni, balony ohrožující bezpečnost letů atd. Hotovost vzlétala i několikrát denně.

Z druhé půlky věty vyplývá, jaké byly podmínky výkonu této služby, kdy piloti v hotovosti č. 1 (vzlet do 2 minut po obdržení rozkazu) museli sedět v kabině, se zapnutým radiem, připoutáni bezpečnostními pásy a byli vydáni na milost pražícímu slunci. Teplota v kabině přesahovala 50-60 °C a pokud pilot neopatrně hnul hlavou, mohl se docela slušně spálit o rozpálenou ramenní přezku padáku.

Jakmile vzlétl letoun z hotovosti č. 1, okamžitě musel jít „do jedničky“ pilot dalšího letounu (z hotovosti č. 2) pro případ, že by se objevil jiný cíl nebo kolega potřeboval pomoc. Připravenost hotovosti a výkon této služby také pochopitelně velitelé kontrolovali (už ve vlastním zájmu – kdyby něco neklapalo, měli by z toho velké popotahování i oni), takže běda, kdyby hotovost neodstartovala v limitu.

Mezi prostředky pro podporu hotovosti patřila mimo cisterny s palivem a vyprošťováku také hasičská cisterna s vodou a případně pěnotvorným prostředkem, který se přimíchával do vody při hašení. A v dobách, kdy zatím nebyly postaveny ani hotovostní baráky, se k tomu v letních měsících přistavovala ještě cisterna s vodou na mytí rukou, příborů a také zejména na polévání rozpáleného betonu hotovostní stojánky, což mělo trochu přispět ke zlepšení podmínek. Tato cisterna měla nahoře dva velké otvory o průměru tak asi 70 cm, přikrývané víky na pantech. Tolik výchozí situace.

A teď co se odehrálo. Hotovost se právě po hodině strávené v rozpálené kabině vystřídala a potem promáčení a horkem zničení piloti svlékli kombinézu a celkem proti všem pravidlům vlezli do cisterny, aby se na chvíli osvěžili, radostně halekajíce. Takhle ovšem hotovost č. 2 zrovna vypadat neměla.

V ten moment snad měl jet kolem někdo z velitelů pluku či dokonce divize, prostě někdo, kdo měl pravomoc zvednout hotovost. Zlomyslně vyrazil k nejbližšímu telefonu a nařídil start hotovosti. Jak se mu povedlo nechat odstartovat piloty ze „dvojky“ nějak nemůžu pochopit, možná se mi to doneslo nějak zkresleně. Ústní podání praví, že v ten moment museli pochopitelně hoši z cisterny fofrem ven. Na nějaké ustrojování nebyl zrovna čas, když neměl být průšvih, eroplány nastartovali mechanici, zatímco piloti se horko těžko soukali z cisterny a v časové tísni se vrhli do letounů tak jak byli, tj. v mokrých trenýrkách, a odstartovali.

Vzhledem k tomu, že se ohlásili včas, vypočítal si dotyčný šéf, nebo to dokonce viděl, že těžko měli čas se nějak převlékat do výstroje, a tak jim dal příkaz vystoupat asi na 8 000 m (kde v ten moment muselo být venku tak okolo –30 °C a v kabině ne moc nad nulou), a tam je nechal chvíli poletovat, až jim začaly drkotat zuby. Byli rádi, když mohli přistát! Jenže je těžko mohl někdo popotahovat, limit ke startu dodrželi a dotyčný velitel se nakonec vlastně také přesvědčil o jejich akceschopnosti. I aktéři to přežili ve zdraví, a tak se to snad dál už moc neřešilo, jenom se to tradovalo jako výstraha budoucím, že ani „ve dvojce“ se netrpí žádné „lehy“. Věř, kdo můžeš! No, tehdy se na palivo ještě tak moc nekoukalo, důležitá byla ostraha hranic, takže možné to je.

K tomu přidám historku, kterou mám z první ruky, to jest, přímo jsem ji viděl. Tehdy byli v souvislosti se zaváděním letounů MiG-15 a jako určitý „nenápadný“ dozor nad armádou svých spojenců, u útvarů letectva usídleni sovětští poradci. Ti v podstatě velet nesměli, ale každý si jejich pokynů náležitě vážil a snažil se vyhovět ze všech sil. Poradci dostali k dispozici auta, tehdy většinou to, co bylo. Obvykle to byla Škoda Sedan, někde dostal poradce dokonce Tatru 8 (avtomobil s chvostikom). Pro pojíždění po letišti však zpravidla používali poradci to, co bylo k mání pro různé funkcionáře, což ještě tehdy byla auta trofejní a po válce „pozůstalá“.

Jeden z poradců dostal pro jízdy po letišti ten den vůz Dodge, zvaný„dodžka“. Poradce přijel na letový den, vůz nechal na stojánce, pohovořil si tam s personálem a šel se podívat také na hotovostní stojánku, pochopitelně pěšky. Velitel hotovosti mu předal hlášení (i když vlastně nemusel) a poradce, který měl v popisu práce také mít trochu přehled o osobním životě jednotlivých pilotů, se snažil navázat společenskou konverzaci. Věděl, že dotyčnému se nedávno narodila dcera. I pravil cosi v tom směru: „Nu vot, tavarišč, i kak tvaja dóčka?“

Znalosti ruštiny se u většiny z nás tehdy omezovaly na leteckou korespondenci v ruštině a schopnost přečíst „azbucké“ nápisy u jednotlivých přístrojů a spínačů, takže každý sice věděl, co je to „pricel“, „oružije“, „sbros bakov“ apod., ale jinak jsme toho moc neuměli. Co jsme se naučili ve škole jsme v návalu nutnosti rychle vsáknout jiné a podstatnější vědomosti poněkud zapomněli. Náš člověk proto zaslechl slovo „dočka“ a pochopil to tak, že poradce chce přivolat auto. Místo odpovědi se proto postavil směrem ke stojánce a za různého mávání rukama vyřvával: „Dodčká, dodčká!“ Poradce se zatvářil nad tou odpovědí poněkud zmateně, ale potom mávl rukou, nasedl do přispěchavší Dodge a odjel. Se společenskou konverzací prostě neuspěl.

Míťa Mike Milota

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota.

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví.

-fr-