23.2.2018
Expedice Nový Zéland 2018 - ohlédnutí Touch and go přistání na mezinárodním letišti Wellington, plné přistání na pláži (video), průlet údajně nejkrásnějším fjordem na světě a další zajímavosti si přečtěte v ohlédnutí za letošní první expedicí Flying Revue, Nový Zéland 2018. Jaká byla?
"Celkem se podařilo splnit větší část plánu, problémem bylo jen počasí, které létání hodně zkomplikovalo," říká Jiří Pruša po návratu. Expediční Cessně 172 se tak nepodařilo doletět na severní cíp Severního ostrova a nepřálo mu ani při cestě zpět na jih, kde chtěl vyfotit a nafilmovat vulkanickou oblast kolem jezera Taupo.
"To mě dost mrzelo, vulkány jsou moje oblíbené objekty pro filmování a focení. Na druhou stranu, VFR létání zkrátka vždy hodně závisí na počasí, takže dopředu víceméně počítám s tím, že ne všechno vyjde. Napadlo mě, jestli jsem neměl letět o týden později, ale bylo by to ještě horší - podívejte se, co se na Zélandu tento týden dělo," říká Pruša.
Na oblast kolem Nelsonu, kde leží výchozí letiště expedice, totiž udeřily zbytky cyklónu Gita. "Takže z tohoto pohledu jsem vlastně měl štěstí. V některých ohledech jsem plán doknce i překročil – podařilo se mi udělat nejprve letmé a pak i plné přistání na pláži a přistál jsem na třech celkem komplikovaných přistávacích drahách. Vše je zachyceno na kamerách, takže z toho uděláme zajímavá videa.
Landing on the beach, New Zealand 2018 Expedition
Kolik letových hodin jsi tentokrát strávil v letadle?
Celkem jsem byl ve vzduchu asi 27 hodin, takže jsem uletěl nějakých 5500 km. Na to bylo potřeba asi 900 litrů paliva.
Čím byla tahle expedice zvláštní?
Byla jiná v tom, že jsem vylétával a vracel se na stejné letiště. Celou expedici jsem rozdělil na dvakrát dva a dvakrát jeden letový den. To na mě vytvářelo, zvláště ve špatném počasí, menší tlak. Nemusel jsem kalkulovat čas a vyhodnocovat, zda se mi podaří se vrátit na výchozí letiště podle plánu a před odletem domů. Celá expedice tak byla pohodovější, než na co jsem zvyklý.
Jiří Pruša za řízením během expedice Nový Zéland 2018 / Jiri Prusa - flying New Zealand
Jen jako při každé expedici s velkým časovým posunem jsou první dny na místě mírným zápasem s jet legem. I teď po návratu do Česka si mnou tenhle fenomén ještě trochu pohrává.
Dal by se Zéland přirovnat k některé z předchozích expedic?
Některé věci jsou u všech expedic podobné – filmování, focení, plánování, sledování počasí, pronájem letadla, a některé jsou jiné – charakter míst, kudy se letí, počasí, vybavenost (např. na Aljašce je problém i najít jídlo a nocleh). Na Zélandu bych určitě vypíchl přistání na pláži, přelet vulkanického ostrova White Island, přelet oblasti Marborough Sounds, kde jsou desítky ostrovů a poloostrovů, nádherné zálivy a blankytně modrá voda. To se vám nepřekouká.
Který z obou hlavních ostrovů ti přišel zajímavější?
Zajímavěji na mě zapůsobil asi Jižní ostrov – hory, jezera, fjordy, ledovce, divoké pobřeží. Kdybych ale býval měl na Severním ostrově možnost vidět vulkány v oblasti Taupo, jak už jsem říkal, možná bych měl nyní jiný názor. Fakt je, že celý Nový Zéland je velmi zajímavý.
Jak se ti fotilo? Na rozdíl od Aljašky ti tady nemrzla ruka s fotoaparátem.
Zima jako na Aljašce mi určitě nebyla. Problém jsem měl trochu s ostřením – ještě uvidíme, jak to nový objektiv zvládal. Tentokrát jsem poprvé rozděloval focení a natáčení pro pozdější zpracování (vnější kamery a profesionální fotoaparát) od toho pro reportáž FR (natáčení/focení na iPhone).
Začali jsme také rovnou během expedice využívat Instagram Flying Revue. Ten fotky zřejmě dost komprimuje, takže i při slabším internetu, kdy se mi fotky nedařilo uploadovat na cloud, odkud si je stahuje tým v Praze zejména pro užití na webu, jsme mohli našim čtenářům nějaké fotky ukázat on-line právě na Instagramu.
Vulkanický White Island v Zálivu hojnosti/Volcanic White Island in Bay of Plenty
Na jaké fotky a videa se mohou čtenáři FR těšit a kdy?
Už nyní máme na webu video z přistání na pláži (najdete ho také v tomto rozhovoru, pozn. red.) i videa z nízkého letu nad pobřežím a průlet dvěma kaňony. K tomu také videa z obletu nejvyšší hory Nového Zélandu Mount Cook a přilehlých ledovců. Během 6-8 týdnů zpracujeme videa z vnějších kamer a připravíme profesionálnější záběry také z přistání na zmíněných 2-3 extrémních letištích. A jako vždy vybereme zhruba 15 až 20 fotografií, které vytiskneme a budeme je nabízet milovníkům leteckých snímků v e-shopu Flying Revue. Rovněž je budeme vystavovat na výstavách leteckých fotografií, které pro letošní rok plánujeme. Už se zase těšíme do Karolina, na Báječný svět létání 2018.
Vana se solárním zařízením na skále nad mořem / Bath with solar equipment on rock above sea
Možná bych ještě zmínil jednu zdánlivě až bizarní fotku, kterou jsem na Zélandu pořídil. Když jsem letěl nad pobřežím, najednou jsem na skále nad mořem mimo veškerou zástavbu uviděl vanu se solárním ohřevem. Kolegové váhali, jestli se nejedná spíše o nějaký umělecký artefakt, ale podle mě někomu určitě patří a vše je zcela jistě funkční. V blízkosti byl ovšem jen takový altán, zřejmě na převlečení. Víc k tomu nevím, ale popravdě, nic takového jsem ještě za svých cest z letadla neviděl.
O počasí už jsme mluvili. Překvapilo tě, že nebylo zrovna letní?
Ano, překvapilo mě, jak bylo počasí v plném létě nejisté. Ukázalo se ale, že nedaleko Nového Zélandu byl aktivní onen výše zmíněný cyklón Gita, který počasí ovlivňoval. Z těch 14 dnů bylo asi 11 dnů letových, jenže základna mraků byla někdy dost nízko, takže nebylo možné letět do hor. Těch opravdu pro mě využitelných bylo tedy asi jen sedm, což byly přesně ty dny, kdy jsem opravdu létal.
Na jaká zajímavá nebo náročná letiště jsi během expedice narazil?
Podařilo se mi přistát na třech malých, soukromých dráhách, jejichž názvy mám doufám někde poznamenané. Bylo tam potřeba udělat velmi precizní rozpočet, protože dráhy byly jen o málo delší, než je minimum C172, se kterou jsem tam letěl. Jsem moc rád, že mi na všech běžely všechny kamery, a tak se co nejdříve o tu radost podělíme i se čtenáři webu Flying Revue.
Přišla ti do cesty nějaká pilotně náročnější situace?
Osobně považuji za nejnebezpečnější létání v prostoru, kde se pohybuje více létajících strojů. To bylo v oblasti Mount Cook a Milford Sound, kde létá hodně helikoptér a letadel s turisty. Není divu, jsou to mimořádně atraktivní lokality, ale pro mě to znamenalo nutnost precizně sledovat komunikaci i provoz kolem sebe.
K žádné nebezpečné situaci jsem se tam ale naštěstí nepřipletl. Trochu napětí přinesla moje snaha dostat se nad vulkány v oblasti Taupo. Meteo informace udávala základnu mraků výše, než jsou vrcholky vulkánů, ale v realitě to bylo méně. Když jsem tam přiletěl, tak mě mraky zavřely a já jsem musel nějakých 15-20 minut letět podle umělého horizontu.
Všechna videa (mobile phone video) na jednom místě.
Oblíbená otázka – jak fungovaly služby, komunikace s řídícími či personálem na letištích. A jak to bylo na Zélandě s poplatky a palivem?
Služby zcela bez problému. Na Zélandě je většina prostoru neřízená, takže komunikace mimo řízená letiště ani moc není. Na místech s větším provozem (Mount Cook, Milford Sound) jsou jen požadována polohová hlášení. Pokud člověk létá podle navigační aplikace, tak to problém není. Pokud bych letěl jen podle papírové mapy, tak by to bylo složitější.
Co se týče provozu, na trase jsem kromě oblasti Mount Cook a Milford Sound vlastně žádné letadlo nepotkal. Na letištích v Nelsonu, Wellingtonu, Queenstownu, Aucklandu byl ale provoz velmi čilý.
Palivo je dostupné jen na některých letištích, což je potřeba vědět napřed. Platí se speciální kartou, kterou jsem měl k dispozici. Letištní poplatky se zde platí prakticky na všech letištích – na těch větších například v místním baru nebo u šéfa letiště.
Většinou se ale na Zélandě jedná o letiště nebo jen dráhy s velmi řídkým provozem, a tak tam nikdo není. V těchto případech se využívají tzv. „honesty boxes“. Vedle schránky se štěrbinou na peníze leží obálky, na které se napíše imatrikulace letadla, typ letadla a čas a datum přistání. Do obálky se pak vloží stanovená suma, obvykle 10 NZ dolarů, tj. asi 150,- Kč, a obálky se vhodí do honesty boxu.
Podařilo se ti přeletět některé velké letiště?
Ano, udělal jsem touch and go i přelet letiště Wellington a dostal jsem se i nad letiště Auckland. Před letem jsem dostal varování, že se to nemusí podařit, ale řídící byli velmi vstřícní a přes to, že na obou letištích byl čilý provoz, mě nechali udělat přesně, co jsem chtěl.
Letiště Wellington/Wellington airport
Přistál jsi také na pláži...
Ano, a musím se přiznat, že jsem po tom toužil po celý pobyt na Zélandu. Tohle přání jsem měl už loni při obletu Austrálie, ale tam se mi to nedodařilo. První přistání na pláži jsem otestoval při letu nad pobřežím Jižního ostrova. Provedl jsem touch and go přistání pro otestování pevnosti povrchu, a i když samotné letmé přistání proběhlo dobře, na plné přistání jsem si tu netroufl, jelikož jsem na pláži zahlédl jakási vyplavená břevna a nechtěl jsem riskovat.
Přistání na pláži v Marlborough Sounds/Beach landing at Marlborough Sounds
Podruhé jsem letěl na pláž, kde už pár pilotů z mého výchozího letiště Nelson přistálo. Nejdříve jsem taky otestoval pevnost povrchu přistáním touch and go a když to vyšlo, tak jsem udělal okruh a vrátil se na plné přistání. Start i přistání bylo trošku komplikované tím, že pláž je půlkruhová, tak bylo potřeba startovat i přistávat v zatáčce.
A ještě je asi potřeba zmínit, že pláž byla na obou koncích ohraničena skalami. Při přistání jsem se proto k pláži blížil kolmo a čtvrtou zatáčku jsem točil v minimální výšce až těsně před ní. Chtělo to tedy hodně pozornosti věnovat rychlosti v zatáčce a konfiguraci letadla (klapky).
Lze tohle přistání srovnat s Barrou?
Dá i nedá. Na letišti Barra je hodně prostoru, ten tady není. Přistání jsem ale zkalkuloval na dobu odlivu, takže jsem přistával do sucha. Na letišti Barra jsem sedal do vody, což byl problém pro letadlo i psychologická bariéra pro mě. Jako suchozemec jsem tehdy ještě na příliv a odliv nemyslel….
Při zácviku jste letěli s českým letadlem. Co to bylo za stroj a narazil jsi na Zélandě i na další české letecké stopy?
Českých letadel je na NZ docela dost. Tento byl Sportstar od firmy Evektor. V Nelsonu měli dva.
Jak sloužila Cessna?
Cessna 172, se kterou jsem létal, neměla autopilota, takže jsem si zase docela zatrénoval, podobně jako loni na Aljašce. Problémy s ní ale žádné nebyly. Navigaci jsem používal svoji v iPadu, protože ta vestavěná byla hodně zastaralá.
Jiří Pruša před expediční Cessnou 172 / Jiri Prusa in front of expedition Cessna 172
A na závěr - na jaké další expedice se letos čtenáři mohou těšit?
Určitě ještě jednu nebo dvě expedice přichystáme. Testuji asi tři možnosti a uvidím, která z nich vyjde. Zatím nevím. Co ale řeknu velmi rád, je velmi speciální expedice ke stému výročí česko-slovenského letectví s názvem 100 let - 100 letišť. Chceme ve spolupráci se stovkou českých a slovenských letišt udělat takový letecký most mezi těmito letišti. Každé z nich při tom chceme nafilmovat a zařadit na interaktivní mapu, podobně jako jsou naši čtenáři zvyklí při běžných expedicích, byť v tomto případě nebudeme asi sledovat trasu on-line, protože budeme létat v sekvencích, vždy s návratem na domovské letiště Douhá Lhota v Příbrami.
Mělo by se jednat celkem o zhruba 30-35 letových dní, které chceme rozložit do období duben až říjen 2018. Na všechna letiště rozešleme před začátkem sezóny newsletter s nabídkou participace na téhle akci a věříme, že se naše snaha setká s příznivou odezvou. Vždyť takhle významné výročí česko-slovenského letectví bude zase až za sto let, a po pravdě, ta první stovka, to je mnohem výmluvnější číslo, než jakékoli výročí v budoucnu.
Jan Dvořák
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »