3.9.2018
Flying Revue 5/2018 Přistát na neobvyklých přistávacích plochách piloty láká od věků. Zážitek z toho bývá mimořádný, ať už přistáváte na travnatém pruhu těsně navazujícím na zátoku novozélandského fjordu, nebo na korálovém ostrůvku, kde přistávací a vzletová dráha ostrov překrajuje na dvě poloviny.
Na neobvyklé přistávací plochy mne zavedly i předešlé letecké expedice do Austrálie a na Aljašku. Mimořádnost zážitků spojených s přistáními na nich byla umocněna i zcela rozdílnými meteorologickými a místními podmínkami danými oběma kontinenty.
Oblet Austrálie po celém jejím obvodu v únoru 2017 jsem si trochu zkomplikoval tím, že jsem se rozhodl přeletět a vyfotit také ikonickou horu Austrálie – Uluru (Ayers Rock). To znamenalo si zaletět asi tisíc km z jihovýchodního pobřeží do vnitrozemí a tisíc km zase zpět na jihozápadní pobřeží, kde jsem plánoval v obletu pokračovat. Po nějakých čtyřech hodinách letu nad vnitrozemskou polopouští, kdy pod letadlem ubíhaly jen občasné křoviny, spousty červené hlíny a hodně skal, se objevila zcela rovná železnice vedoucí od nevidím do nevidím. Později jsem zjistil, že to je nejdelší (478 km dlouhý) zcela rovný úsek železnice na světě. Nad železnicí jsem zahnul doprava – na západ – a po pár minutách letu se pode mnou objevila přistávací štěrkopísková dráha vesničky Cook.
Přání trochu si po čtyřech hodinách letu odpočinout rozhodlo. Předpisově jsem se zařadil do okruhu dráhy, kde evidentně už hodně dlouho nikdo nelétal. Udělal jsem předpisová hlášení a sedli jsme. Po prašné dráze jsme rolovali ke konci dráhy, který byl vesničce Cook blíž. Dráha se trochu zúžila a pak zahýbala a já jsem stále pojížděl. Vesnička byla tak dva kilometry daleko, polední slunce neúprosně pálilo, a tak jsem se rozhodl pojíždět, jak to půjde nejdál. Podjel jsem elektrické vedení, projeli jsme kolem jakési sochy, pár stavení a náhle jsme se ocitli na náměstíčku.
» Podívejte se také na video z přistání na korálovém ostrově Lady Elliot.
Trochu jsem se vyděsil a očekával něčí spílání. Nic takového se ale nedělo. Všech asi šest obyvatel vesničky se seběhlo a radostně si s námi začalo povídat. Dověděli jsme se, že vesnice mívala do roku 2005 asi 200 obyvatel, ale od té doby, co na železnici dali betonové pražce, není už potřeba žádná údržba, a tak nebylo čím se živit. Prakticky všichni původní obyvatelé proto odešli.
Těch šest lidí, co zůstalo, tu logicky trpí ponorkovou nemocí, protože sousední vesnice, kde žije asi deset lidí, je nějakých 200 km směrem na východ. Byl to pro ně velký den – nejenže jsme se tu objevili my, ale stál tu už dva dny i dlouhý vlak, který nemohl dál kvůli zatopené trati. Strojvůdce a jeho pomocník si proto užívali pozornost místních.
My jsme si nemohli ani koupit vodu či cokoliv jiného, protože s obyvateli zmizela nejen škola, ale i obchod. Vypili jsme proto teplou vodu ze svých zásob a celkem asi po hodině radostného švitoření jsme nahodili motor a dojeli mezi chátrajícími domky stejnou cestou zpět na dráhu.
Odsud jsme se vydali dál na západ, na 200 km vzdálené letiště Forrest. Tam žijí dva lidé, kteří tu udržují krásnou betonovou dráhu dlouhou 1500 metrů, kde jsme ale byli po dvou týdnech první letadlo. Avgas tu ovšem měli a naléhavě nám radili stále zavírat dveře u pokoje, aby nám tam nevlezl had. Tady jsem taky pochopil, jak dobré je mít na hlavě síťku proti agresivním mouchám. Tu svoji v životě první jsem si pořídil právě zde.
Text a foto: Jiří Pruša
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »