Můj první přelet oceánu. Z Floridy přes Grónsko do Prahy

Za kniplem - poprvé přes oceán I. Vlastně za to může oblet USA loni v září. On-line expedice tak nadchla jednoho klienta, dnes už můžu říci kamaráda, že se rozhodl zaletět si do Ameriky pro vysněné letadlo právě se mnou. Díky tomu jsem poprvé v životě mohl pilotovat přes Atlantik. V Americe koupené letadlo jsem přeletěl do Česka tradiční severní cestou před Grónsko a Island. 

Výprava první - jaké letadlo to bude?

Ještě neoschl inkoust na webovém speciálu expedice a už jsme se pustili do příprav. Po mnoha večerních hovorech a četné e-mailové komunikaci s prodejci jsme naplánovali první cestu. Cesta, během níž si klinet chtěl prohlédnout a vybrat letadlo, proběhla za měsíc od prvního oslovení, a to ve třech amerických státech: v Texasu, Oklahomě a Kansasu. Celkem jsme si tu prohlédli pět letadel, všechno to byly moc pěkné kousky. Nakonec se výběr letadla vhodného pro provoz v Evropě ze všech adeptů zredukoval na jeden krásný texaský Piper Malibu Mirage.

To je on - náš Piper na letišti v Elizabeth City v Severní Karolině. Nedaleko odtud je slavné letiště First Flight, kde poprvé vlzétl stroj bratří Wrightů. Foto: Jan Čermák

Výprava druhá - do Texasu pro Piper 

Po necelých třech týdnech následovala druhá americká výprava. Není to, jak když si jdete koupit nové auto. Tady máte techničák a ať se vám dobře jezdí. Abych mohl letadlo přeletět, musel jsem absolvovat přeškolení na typ, tzv. Initial training. Ten je jednak doporučený výrobcem, za druhé ho striktně vyžaduje pojišťovna. Není divu - letadlo s přetlakovou šestimístnou kabinou, glass cockpitem, odmrazováním a aerodynamickými brzdami chce od pilota víc než jen znalost rozmístění páky plynu a klapek. Naštěstí mám vcelku rozsáhlou zkušenost s podobnými a výkonově rovnocennými typy, takže přeškolení nebyl problém.

Přeškolením to ale neskončilo. Abych mohl s tímto letadlem létat v USA, musel jsem získat ještě IFR kvalifikaci do mého amerického průkazu. (O tom si ale povíme více až v jiném článku.)  

Florida, letecký ráj

Tak. Všechny papíry vyřízeny, následuje bod 2, řádné vyzkoušení letadla. Po přeškolení v Texasu jsme s se proto s Piperem vydali po USA, abychom vyzkoušeli spolehlivost všech systémů. Ze San Antonia (KSAT) jsme pokračovali přes Houston Southwest (KAXH) a New Orleans Lakefront (KNEW) do floridské Vero Beach. Po krátké, ale velmi zajímavé exkurzi ve výrobní hale společnosti Piper přelétáme na jihozápad Floridy do Sarasoty, Fort Myers a St. Petersburg, kde jsme kromě plnění leteckých povinností navštívili také naše přátele. Florida je pro letce rájem na zemi. Celoročně nabízí letové počasí, perfektně vybavená letiště a ochotný personál ve všech FBO. 

Jan Čermák

Jan Čermák se specializuje na létání v USA a EU, je obchodním pilotem a instruktorem letadel pro VFR a IFR a soukromý pilot vrtulníků.
Objednat jeho pilotní služby možno zde. Více o něm zde.

Piper vyzkoušen, hurá do Evropy

Předposlední zastávkou před samotným přeletem do Evropy je letiště Lakeland Linder Regional (KLAL), známé každoročním sletem a výstavou lehkých letadel Sun 'n Fun. Tady se s novopečeným majitelem Piperu loučíme a já za teplého a mlhavého rána vyrážím na sever Floridy na letiště Palatka Larkin (28J) nabrat zkušeného ferry pilota, který bude bezpečnostní pojistkou pro můj první přelet Atlantiku. Přece jen je začátek prosince s krátkými dny na severu a se všemi vrtochy počasí, které při přeletu severní cestou mohou nastat.   

Palatka, Florida -> Bangor, Maine

Jednou z výhod našeho Mirage jsou jeho "extended tanks", prodlužující vytrvalost o hodinu letu. Ve skutečnosti se nejedná o větší nádrže, nýbrž jen o další otvor umožňující doplnění paliva do expanzního prostoru hlavních nádrží. Toto chytré řešení od Piperu přináší extra 20+ galonů paliva, které se nám - jak se později ukáže - budou velmi hodit.

S palivem dotankovaným po všechny čtyři "špunty" tedy z letiště Palatka Larkin (28J) startuji z nepříliš dlouhé dráhy 17 a opatrně poměrně těžkého Mirage točím na sever k Jacksonville. Naším prvním cílem pro technické mezipřistání je letiště Elizabeth City (KECG) v Severní Karolíně. Mají tu levné palivo a možnost přístrojového přiblížení ILS, byť to jsem vzhledem k pěknému počasí nevyužil a šel jsem vizuálně levým okruhem. Pár kilometrů odsud na jihovýchod leží slavné letiště First Flight (KFFA), Kill Devil Hill, takže si během klesání připomínám dosud čerstvý zážitek z návštěvy místa, kde bratři Wrightové poprvé v historii lidstva odlepili od země stroj těžší vzduchu. Toto slavné místo je jen pár kilometrů jihovýchodně od Elizabeth City a s Jirkou Prušou jsme ho navštívili začátkem září. JEstli máte chuť, podívejte se na video z obletu letiště.

Letiště First Flight v Severní Karolině. Tady poprvé vzletěl stroj těžší vzduchu - letadlo bratří Wrightů. Foto: Jiří Pruša

Na známých místech 

V Elizabeth City velmi rychle dotankováváme. Nejsme na zemi ani 30 minut včetně pojíždění a už přidávám plyn na dráze 28. A všechno se mi začíná znovu vybavovat. Tady to přece znám! Vždyť jsem tu s Jirkou Prušou letěl jen před pár měsíci. Námořní základna a loděnice Norfolk ve Virginii, dlouhé pobřeží až k New Yorku, Mannhattan na dohled (ovšem ne dost blízko na dobrou fotku). Boston v dálce, Providence už pod sněhem, rychlá vzpomínka na let po státě New York a kopce mezi Pittsfieldem a Bostonem a už jsme v oblačnosti a zahajujeme klesání do Bangoru ve státě Maine.

V Bangoru po přistání. Foto: Jan Čermák

Zima se tu ukazuje v celé kráse, sněží a nízká základna mi umožňuje potrénovat přiblížení ILS na dráhu 33 letiště Bangor (KBGR). Z mraku vypadávám 400 feetů nad minimy a dosedám na zasněženou dráhu. Padající sníh ve světle lamp kolem stojánky tvoří až vánoční atmosféru. Letadlo přivazuji lany, zatímco kolega jde vyřídit odvoz na hotel. Já zápasím s chladem. Zimní bunda pořízená na Floridě je spíš něco jako mikina a musím říct, že pro podmínky v Bangoru to není ani trochu komfortní. Po ubytování tedy hned vyrážím do blízkého obchodu, kde nakupuji veškerou výbavu na severní podmínky. Dobré rozhodnutí, zítra bych umrzl.

Bangor, Maine -> Goose Bay, Kanada

Ráno opět těsně před odletem dotankováváme, předehříváme motor a letadlo společně s pracovníky handlingu řádně odmrazujeme. Jsou tu na to dobře připraveni, protože pístová letadla jsou a snad ještě dlouho budou součástí provozu každého letiště. Diskuze o nejisté budoucnosti AVGASu tu sice také probíhá, ale negativním zvěstem zatím nikdo nevěří. 

Odlet z Bangoru. Počasí je nádherné, letiště pod námi za chvíli uteče do minulosti. Jedna tenká "vrstvička" tak v 8000 stopách je po chvilce pod námi a my se vydáváme na sever, nad již řídce osídlená místa na hranici USA a Kanady.

Kanada: Evropa ve sluchátkách a nanuky pro piloty

Ihned po přeladění na kanadského řídícího začíná mít vše jakýsi evropský nádech. Francouzština se najednou v éteru ozývá jako akceptovaný jazyk pro IFRový provoz v Quebecku. Severně od zátoky Sv. Vavřince míjíme poslední letiště Havre St. Pierre (CYGV) a opouštíme civilizaci. Vojenské prostory zobrazené na MFD mě trochu uklidňují - zas taková pustina pod námi díky nim není a v případě úspěšného přistání do terénu by snad pomoc dorazila rychle. Nic takového naštěstí nebylo třeba a zanedlouho tak můžu zahájit klesání na letiště Goose Bay.

Záliv Sv. Vavřince na jihovýchodním okraji Kanady. Foto: Jan Čermák

Po většinu letu jsem za VMC a tak provádím vizuální přiblížení levým okruhem na zaledněnou dráhu 26. Pojížděcí dráhy jsou, jak ATC informuje, také samý led, takže velmi opatrně pojíždím k Woodwards FBO. Venku je teplota -11st. Čeká nás rychlé pasové odbavení a hlavně teplá místnost. Nevím, jestli je to v Kanadě běžné, ale mají tu pro posádky zdarma celkem dobré nanuky.

Goose Bay, Atlantik na dohled

No, na dohled... Ono je to k němu ještě 200 kilometrů, nicméně letiště v Goose Bay (CYYR) v provincii Newfoundland and Labrador je posledním kontaktem se zemí, pak až Narsarsuaq v Grónsku. Mezitím 1 000 km oceánu. Letiště Goose Bay je vzhledem ke své poloze i významnou vojenskou základnou kanadského letectva, navíc každoročně využívanou státy NATO pro svá vojenská cvičení nad rozsáhlou nezalidněnou krajinou. Tady si na hluk nízkoletících letadel opravdu nikdo stěžovat nebude. Němci zde dokonce mají celoročně udržované ubytovny. Podle informací od našeho řidiče tu byli dva týdny před námi Turci s F-16. Zajímavostí je, že hlavní dráha byla svého času zvažována i jako záložní plocha pro přistání raketoplánů. 

Na Goose Bay jsem nebyli sami. Tohle je například Dash 8 - MSN 562 imatrikulace C-FPAE společnosti PAL Airlines. Foto: Jan Čermák

Na stojánkách čekají hlavně turbovrtulové typy jako Twin Otter a Dash známých i méně známých společností. Pro místní piloty to opravdu musí být výzva létat v takovém prostředí. Okolní letiště jsou mnohdy jen kamenité krátké dráhy s nepříliš kvalitním povrchem. Navíc se nedá mluvit o osvětlení nebo přístrojovém vybavení těchto stripů.

Ale dost přemítání, hned po vyzvednutí záchranného vybavení, čtyřmístného raftu a neoprenového obleku se jdeme ubytovat do nejbližšího hotelu a po večeři hajdy spát. Čeká nás totiž fyzicky i psychicky nejnáročnější den celého přeletu - z Goose Bay přes Atlantik od grónského Narsarsuaqu s navazujícícm letem do islandského Keflaviku.

Ale o tom až příště. 

Jan Čermák

2. díl reportáže o přeletu z Kanady přes Narsasauq a Keflavik do Prahy najdete na webu Flying Revue zde. Sledujte náš Facebook.