Lední medvěd v Grónsku a nejlepší handling v Irsku. Aneb Embraerem Phenom 100 přes půl zeměkoule 2.

Piloti Jiří Matys a Jan Kopsa dostali počátkem jara nevšední úkol: přeletět privátní letadlo Phenom 100 z továrny Embraeru v Sao Jose dos Campos na jeho bázi do Prahy. První část jejich reportáže pro Flying Revue jste si mohli přečíst zde, dnes se s piloty vypravíme ze severní Ameriky do Grónska a pak domů do Evropy.  

Pátek 8.4.

Northern Maine regional (KPQI) – Bangor (KBGR) – Goose Bay (CYYR) – Narsarsaq (BGBW)

Dnes nás čeká náročný letový den. Protože počasí na severu nám přeje, chceme se co nejdřív dostat až na Island. Kvůli včerejšímu divertu do Maine musíme ale ještě kousek zpátky - do Bangoru, kde jsme měli původně přistát už včera. Jednak zde máme rezervovaný raft jako povinnou součást výbavy pro let přes severní Atlantik a taky musíme projít celním odbavením pro odlet z USA (v Maine by tahle procedura nebyla možná).  

Trasa letu Sao Jose dos Campos - PrahaTakže vyrážíme z Maine brzy ráno, krátká otočka v Bangoru pro raft a celní odbavení a letíme dál na sever. Po cestě do Goose Bay poprvé narážíme na sníh - celkem zajímavý kontrast, když jsme se den předtím koupali v Karibském moři. Po přistání v Goose Bay taky nic zbytečně nezdržujeme, nicméně několik formalit nás tu čeká a taky nějaký čas zabere finální kontrola letového plánu pro nejtěžší úsek Goose Bay – Narsarsaq. 

Let máme naplánovaný poměrně natěsno s otevírací dobou letiště, ale když se nic nezhatí, následný odlet na Island stihneme. Bohužel, po lehce zpožděném odletu z Goose Bay jsme dostali pouze hladinu 280, protože ve vyšších hladinách jsme zrovna trefili začátek silného letového provozu – tzv. NAT tracks vyhrazené v určitý čas - a nemohli jsme je křižovat ve vyšší hladině. S množstvím paliva jsme i navzdory mnohem větší spotřebě v nižší hladině naštěstí neměli problém, ale letový čas se oproti plánu dost natáhl. 

Jan Kopsa vede letoun nad Grónskem.

Byl to let nad územím nikoho, nic za námi, nic před námi, a když v Garminu klikneme na „nearest Airport“, vyskočí hláška „no airport within 200NM“. Všude jenom modrý oceán, a tak si pro všechny případy znovu připomínáme uklidňující pocit, že máme dva motory.   

Konečně máme na dohled Grónsko, a je to nádhera. Počasí nám umožňuje letět vizuálně, takže rušíme let IFR a přecházíme na VFR. Čeká nás přílet na jedno z deseti nejtěžších letišť světa, ale byli jsme na Narsarsaq dobře připraveni. Vrcholky ledovců v blízkosti letiště jsou opravdu dost vysoko, při nadmořské výšce letu 3000 ft jsou nad námi. Kličkování údolím mezi ledovci je na pohled nádherné, ale člověk nesmí ztratit koncentraci na let, protože jste chvílemi okolním kopcům opravdu dost blízko.

Přiblížení a přistání je bez problémů, ale na zemi začíná boj s časem. Z Narsarsaqu jsou v zimě provozovány vyhlídkové lety pro turisty a právě v čase našeho příletu byl jeden takový let včetně plnění palivem odbavován. Vzhledem k tomu, že nás od konce otevírací doby dělí jen pár desítek minut, navzdory úspěšnému doplnění paliva i pro nás už odletět nestíháme, letiště zavírá. 

Phenom odpočívá v grónském Narsarsaqu.

Pracovníci letiště nám sice nabídli, že za příplatek otevírací dobu prodlouží, příplatek je ale hodně vysoký. Rozhodování jestli připlatit nebo přenocovat v Grónsku je tedy relativně dost snadné. Kontrola předpovědi počasí na další den navíc slibuje bezproblémový stav, takže se nemusíme bát, že bychom v Grónsku zůstali kvůli počasí uvězněni. Padne tedy rozhodnutí tu přespat. Konec konců, možnost přespat v Grónsku nemá člověk každý den.  

Když provoz na letišti utichne, rozhostí se kolem zvláštní nepopsatelné ticho. Místo je tak odlehlé, že je zcela oproštěno od hluku, který doma ve městě nebo na vesnici v podstatě ani příliš nevnímáte. Tady člověk zjistí, že ticho může „znít“ ještě jinak. Neodpustíme si procházku při západu slunce k nedalekému malému přístavu, který v letním období slouží pro vyhlídkové plavby (v zimním období létají vyhlídky výhradně letadla, jak jsme se právě při našem příletu mohli přesvědčit). 

Procházka při neplánovaném pobytu v Grónsku.

Úžasné ticho náhle přerušil zvláštní zvuk v dáli. Byl to řev ledního medvěda, jak nám později místní vysvětlili. Medvědi se ale prý obvykle zdržují v dostatečné vzdálenosti od letiště, což naštěstí dodrželi i během naší návštěvy.

Když slunce sklouzlo za horizont, ukázala se naše nezkušenost s místním podnebím. Nečekaně prudce a výrazně se ochladilo. Ochlazení bylo tak rychlé a výrazné, že dvoukilometrová cesta zpátky do hotelu nám dala docela zabrat. Ze tří stupňů nad nulou před západem slunce teplota spadla během pár minut na dvacet pod nulou.

Když to porovnáme s nejteplejším místem našeho přeletu – brazilským Sao Jose dos Campos (přes 30 stupňů), tak jsme zažili rozpětí teplot téměř 50 stupňů. Zpětně jsme si uvědomili, že povrch zde nemá šanci akumulovat teplo a po západu slunce je proto ochlazení velmi rychlé a prudké. Na hotel jsme přišli kompletně promrzlí a těšili jsme se na teplou místnost. Sice se ukázalo, že teplo je primární hodnota, kterou náš hotel nabízel, ale to nám stačilo. Zavzpomínali jsme na studentské časy na koleji, protože to tady vypadalo hodně podobně, a bylo to fajn.

Sobota 9.4.

Narsarsaq (BGBW) – Keflavik (BIKF) – Belfast (EGAA)

Ráno. Letadlo je natankované od včerejška, můžeme tedy směle vyrazit nad oceán do Keflaviku na Islandu a následně do irského Belfastu. 

Pro odlet z Narsarsaqu je opět potřeba se více nabriefovat a dodržet potřebné postupy. Let probíhá hladce, na Island se celkem těšíme. Přiblížení na Keflavik a beztvárná plochá krajina kolem nás ale až tolik neuchvátila. Po přistání je znát, že už jsme v Evropě. Stačí vytáhnout občanku. Handlingář přijíždí k letadlu dokonce v Oktávce. Dopřejeme si povinný kratší výlet do známé Blue Lagoon, která je kousek od letiště, čím poznávání Islandu zároveň ukončujeme a pokračujeme dál. 

Po cestě do Belfastu se začíná mírně projevovat ponorková nemoc na palubě, ale nic hrozného, navíc letíme v tomhle složení jako posádka poslední úsek. Marcio nám hodně pomohl s plánováním těch nejsložitějších úseků letu, které už máme za sebou, a čeká ho další asistence u přeletu jiného letadla. 

Původní plán letět do skotského Prestwicku (EGPK) nakonec měníme, Belfast je kvůli lepší dostupnosti letenek pro Marcia výhodnější. Na letišti v Belfastu jsou nejlepší a nejochotnější handlingáři ze všech, které jsme po cestě potkali, na tom jsme se shodli bez výjimky. Je to fajn znamení, že jsou tady takhle milí lidé,  protože nás v Irsku čekají dva dny volna. 

Máme před sebou už jen poslední etapu z Irska do Prahy, a protože nás doma čeká v úterý 12. dubna komorní welcome party, musíme přiletět až v úterý. Tudíž teď máme dva dny volno, jelikož rezervu pro případné zpoždění jsme nevyčerpali. 

První informace, které se nám v Belfastu dostává, praví, že tu průměrně 25 dní v měsíci prší. Takže je jasné, že to bude hodně indoorový pobyt. Náladu nám to ale nijak nepokazilo a pobyt v Irsku byl fajn. 

Embraer Phenom 100. Ilustrační foto: EmbraerÚterý 12.4.

Belfast (EGAA) – konečně domů do Prahy

Vstáváme hodně brzo, čeká nás den plný emocí. Poletíme sice v pořadí poslední úsek pro tento doručovací let, ve vícero ohledech je to pro nás ale vlastně úsek první. Poprvé poletíme vedle sebe v kokpitu jako ryze česká (a aktuálně asi i jediná česká) posádka Phenomu 100 a poprvé bude Phenom 100 sedat ve svém novém domově v Praze. 

Těšíme se, zároveň máme k téhle etapě zdravý respekt. Letové přípravě věnujeme velkou pozornost, na letiště a do letadla jdeme s větším časovým předstihem, než je zvykem. Chceme si všechno pro první společný let v klidu připravit. Když už jsme vzpomenuli skvělý personál handlingu v Belfastu, hodí se dodat, že při odletu se ukázala i jeho nesmírná obětavost. Handlingář strávil celou výše zmíněnou delší dobu přípravy na dešti před letadlem, a dokonce ještě se spokojeným výrazem na tváři trpělivě čekal na spouštění motorů. 

Odlet je bez problémů, let do Prahy nám zpestří malý závod s kolegy z ČSA. Jejich Airbus 319 letí kousek za námi o dvě letové hladiny níže, a dlouho nás „nemůže“ předletět. Jeho cestovní rychlost je sice vyšší než u Phenomu, ale výškový profil větru mu dnes nějak nepřeje. Přítomnost českého letadla v nás vybudí nedočkavou natěšenost, až konečně do rádia řekneme: „Oskar Kilo Victor Alpha November, dobrý den“! 

Vodní slavobrána na uvítanou v Praze.

Dočkáme se brzo a kromě standardní komunikace je potřebné domluvit průlet nad dráhou, ať to má potřebný styl. Po přistání samozřejmě vodní slavobrána, aby uvítací procedura prvního Phenomu 100 s českou registrací byla kompletní. Nesmíme zapomenout ani na křest. Ten se koná hned, jak vystoupíme z letadla. Welcome party v komorní atmosféře, která letadlo v Praze uvítala, je tak i pro nás příjemnou tečkou za osmidenním přeletem z hloubi amazonských pralesů přes drsný grónský sever až po matičku Prahu. 

Je krásné být opět doma, navíc se skvělým letadlem, jehož doručovací let právě skončil, ale jeho příběh teprve začíná. Přejeme OK-VAN mnoho šťastných startů i přistání.

Jiří Matys a Jan Kopsa

Foto: Jiří Matys, Jan Kopsa a Charter Advisory