Úchvatná Amazonie z nebe aneb Embraerem Phenom 100 přes půl zeměkoule 1.

Není moc českých pilotů, kteří mohou říci, že přeletěli zeměkouli z jihu na sever, navíc s relativně malým letadlem s doletem lehce přes 2000 km. Jiří Matys a Jan Kopsa tuhle zkušenost mají. Embraer Phenom 100 OK-VAN přeletěli z Brazílie přes Grónsko do Prahy.

Piloti Jiří Matys a Jan Kopsa dostali počátkem jara nevšední úkol: Potřebujeme přeletět privátní letadlo Phenom 100 z továrny Embraeru v Sao Jose dos Campos na jeho bázi do Prahy. To byla výzva – obvyklá trasa přes Kapverdy a Azory vyžaduje dolet podstatně větší než je 2180 km Phenoma. Jediná schůdná, ovšem nejnáročnější varianta vede přes Grónsko.

„Ono se to celkem snadno řekne – jdeme přeletět nové letadlo z Brazílie do Česka. Jenomže když máte letadlo s doletem, který neumožňuje překonat oceán trasou přes Kapverdy a Azorské ostrovy, musíte najít jiné řešení,“ vypráví Jiří Matys.

Jak se ukázalo, řešení se našlo. Nechme tedy piloty příběh přeletu vyprávět čtenářům Flying Revue z jejich pohledu.  

Trasa letu Sao Jose dos Campos - Praha

Před startem

Vzhledem k tomu, že jsme nikdy tuhle trasu plnou náročného plánování neletěli, k tomu navíc teprve nedávno čerstvá typová zkouška na Phenom 100, rozhodli jsme vsadit na jistotu a využít asistence ferry pilota. Embraer nás v tom nenechal a doporučil nám zkušeného Marcia Lucchese, který má na kontě již přes dvacet podobných přeletů. To bylo skvělé. Marcia se postaral o kompletní logistiku plánování a služeb potřebných k přeletu, my dva jsme se mohli soustředit na utužování pilotáže a navnímání letových vlastností Phenomu 100. Střídavě vždy s Marciem v kokpitu a pokaždé s přiblížením a přistáním na novém letišti, což bylo skvělé pro získání jistoty při pilotování nového letadla. Na obrázku výše vidíte, jak vypadal náš plán cesty. Museli jsme se od něj nakonec lehce odchýlit, ale o tom až za chvíli.

Sobota 2. 4. 2016

Přesouváme se linkou KLM z Prahy přes Amsterdam do Sao Paulo, bezmála dvanáct hodin letu. Těšíme se na nové letadlo. Sao Paulo, město s údajně nejvyšší kriminalitou v Brazílii, zvládáme bez újmy i s návštěvou místního lokálu, jedním volným dnem a následně krátkým přesunem do nedalekého Sao Jose Dos Campos – sídla továrny Embraeru.

Počasí tady je pro běžného Středoevropana trochu jiné kafe, než na které je zvyklý. Teplota přes 30°C, ale hlavně velmi vysoká vlhkost vzduchu a velké dusno,  které jsme museli nějakou dobu rozdýchávat. Ale jsme tu, příběh začíná. 

Pondělí 4.4

Sao Jose dos Campos (SBSJ)  - Sinop (SWSI) – Manaus (SBEG)

Na vlastní kůži pocítíme, proč Embraer nedávno získal ocenění pro nejlepší péči o zákazníky v prodeji privátních jetů. Cítíme se opravdu perfektně. Všechno papírování jde rychle, přístup lidí kolem nás je na úrovni. Je to hodně kontrastní pocit, protože kdekoliv mimo továrnu Embraeru se sotva domluvíte, angličtina je v ulicích velkou vzácností. 

Hangár Embraeru v Sao José dos Campos.

Loučíme se a po nablýskané podlaze hangáru kráčíme ven před vrata, kde na nás čeká připravené letadlo. Před námi je první let letadlem s českou registrací OK-VAN ponad nekonečnými dálavami Amazonského pralesa.

Prales nás ze vzduchu ohromí. Z výšky FL 400 vypadá jako zelený oceán, navíc má s tím skutečným jeden společný jmenovatel, a tím je nedostatek letišť. Pro dotankování paliva musíme proto využít „pralesní“ VFR letiště Sinop. Nazvali jsme ho „letištěm mezi lesy“. S ohledem na jeho velikost se nabízí přirovnání k letišti Příbram, to ale v porovnání se Sinopem působí naprosto supermoderně. 

Čekali jsme zádrhely s palivem nebo jiné provozní překvapení, kupodivu nejdelším zdržením při tomhle mezipřistání byla ale návštěva toalet v letištní budově. Současně s námi totiž přistálo i ATR 42 a letiště zkrátka na takovýhle „nával“ cestujících není stavěno. 

Připravujeme se k odletu ze Sinopu a počasí nám nastavuje tvář typickou pro tohle období a oblast - bouřky. Urychlujeme přípravu, abychom stihli odlet před jednou z nich, která se začíná přibližovat. Jsme rádi, že máme k dispozici kvalitní meteoradar, který nám hodně ulehčuje vyhýbání se dalším bouřkovým jádrům po trati do Manaus. Dostoupáme FL 400, pod námi opět nekonečný zelený amazonský prales. Dva motory jsou v těchhle končinách dobrou mentální oporou k tomu, aby si člověk pohled pod sebe mohl bez obav užívat. 

Náhle nádhernou jednotvárnost krajiny protne Amazonka, a slovo řeka pro nás najednou nabírá zcela nový rozměr. Mohutná, majestátná, respekt budící. Naše destinace Manaus leží přímo u ní, přesněji u soutoku Rio Negro a Amazonky. Během přiblížení se nám naskytne ojedinělý pohled na rozdílnou barvu do Amazonky se vlévající „Černé Řeky“.

Jsme v Manaus. Pro lidi, kteří mají strach z hadů a plazů, je tohle místo ideální pro terapii šokem. Je tu doslova cítit, že stačí se nepatrně vzdálit od města, a okamžitě máte hada na krku nebo v kapse. Definitivně nás od výletu mimo město odradila informace, že 10 km od Manaus byla nalezena dosud největší anakonda na světě. 250 kg vážícího hada opravdu nemáme chuť ve volné přírodě potkat. 

Město samotné působí bohužel celkem špinavě. Je znát, že je od okolního světa izolované a žijí tu i lidé, kteří nikdy Manaus neopustili – stejně jako několik generací před nimi. S angličtinou tady taky moc nepochodíte. Nicméně taxi, hotel, to vše funguje bez problémů. 

Úterý 5.4.  

Manaus (SBEG) – Grenada (TGPY) – Puerto Plata (MDPP)

Opouštíme město na Amazonce a vyrážíme do Karibiku. Na prvním úseku do Guayanské Grenady se soustředíme na moment, kdy přeletíme rovník. Pocit to není nijak zvláštní, ale aspoň uděláme pár fotek.  

Právě přelétáme rovník.

Po rychlém dotankování v Grenadě pokračujeme do Puerto Plata v Dominikánské republice. Původní plán využít letiště Punta Cana (MDPC) vzhledem k dostupnosti ubytování a dalším provozním věcem opouštíme a volíme už jmenované Puerto Plata. Jedním z důvodů je i zhoršení počasí v Grónsku, kvůli kterému očekáváme přibližně dvoudenní posun programu oproti původnímu plánu a tedy i možnost strávit tyhle dva dny v Karibiku.

Nicméně nakonec tu máme pouze jeden den off, navíc počasí zrovna není nic moc, takže o dovolené se rozhodně nedá mluvit. Krátíme si čas výletem po ostrově v pronajatém vozítku KIA Picanto – protože jsme všichni vyššího vzrůstu, pohled na nás musí trochu připomínat tři slony v autíčku. Dominikánská republika je osmý největší vývozce čokolády na světě, čili nemůžeme nenavštívit muzeum čokolády s nesmírně obětavým průvodcem. 

Ne už tak obětavá je obsluha v restauracích, kde po nás chtějí spropitné i v případě, kdy bylo jasné, že servis vůbec nezvládli. Můžete namítat, že spropitné dát nechcete, ale málo platné, prostě vás nepustí od stolu. Když si přitom vzpomeneme na brazilské Sao Paulo, kde za námi běžela servírka až ven na ulici a trvala na tom, že nám peníze navíc vrátí, protože mají tuzér již v ceně, je to jiný svět. 

Čtvrtek 7.4.

Puerto Plata (MDPP) – Fort Lauderdale (KFLL) – R.J. Miller (KMJX) – Northern Maine regional (KPQI)

Přelétáváme do USA. Po příletu do Fort Lauderdale na Floridě je cítit, že vstupujeme do země, kde toho o nás potřebují dost vědět  - proč tam jedeme, jak dlouho tu budeme atd., prostě imigration USA. Naštěstí to šlo hladce, jen šablony formulářů a rozhovorů s celníky nejsou úplně stavěny pro případy technických mezipřistání. Takže na otázky typu Jak dlouho se zdržíte, odpovíte Na pár hodin si půjčíme auto na rychlý výlet po okolí, prohlédneme si Banyen, jeden z největších pilot shopů na světě, stavíme se v proslulém Jet Runway Cafe a zase poletíme dál. 

Karibik. Míříme k severu, směr USA.

Popis našeho dalšího letového programu je ovšem zrovna v tomhle případě trochu zbytečný, protože nám ho kompletně přestaví náhlá změna počasí na severu USA. Náš plán byl přeletět z Fort Lauderdale přímo do Bangoru (KBGR), kde jsme chtěli přespat a také naložit raft povinný pro lety přes severní Atlantik. Pilot míní, počasí mění, takže do Bangoru jsme se ten den vůbec nedostali. 

Už když jsme kompletovali přípravu na let z Fort Lauderdale do Bangoru, předpověď naznačovala, že počasí tam nebude zrovna ideální. I když nám po trati celkem slušně fouká do zad, víme, že tenhle let je na hranici doletu letadla. Proto se obzvlášť pozorně soustředíme na vývoj počasí v Bangoru a stav paliva. Vzhledem k zhoršující se předpovědi docházíme k jednoznačnému rozhodnutí přibližně na půli cestě raději udělat mezipřistání a dotankovat.   

K výběru letiště nám pomůže databáze Garminu obsahující i ceny paliva na letištích. Jako nejvýhodnější v dané oblasti vybíráme R. J. Miller air park (Ocean County airport KMJX). Přistání a dotankování probíhá bez nejmenších komplikací, můžeme tedy zamířit do Bangoru. Předpověď počasí se sice nijak nelepší, nicméně je stále použitelná, a tak - nyní s dostatečnou rezervou paliva - odlétáme. Bangor nás ale nechce. Před příletem sem se počasí rapidně zhoršuje a při zahájení přiblížení už je na minimech, navíc s velmi silným větrem, deštěm a turbulencí (slovy řídícího „expect bumpy approach“). Dosahujeme minim přiblížení, dráha ale není stále v dohledu. Okamžitě zahajujeme go-arround. Vzápětí dostáváme aktualizovanou informaci o stavu počasí a je jasné, že další pokus o přiblížení do Bangoru není možný. Musíme tedy letět na náhradní letiště. V tomhle případě to je Northern Maine regional (KPQI), kde je situace (až na hraniční boční vítr) vhodná pro přistání. Musíme říci, že po dosednutí a zastavení cítíme velkou úlevu z celkově náročného letu. 

Letiště Northern Maine regional v oblasti Presque Isle je opravdu odlehlé, je to odsud už jen kousek k hranici USA s Kanadou. Zmocní se nás tu pocit, že jsme se posunuli o pár desítek let zpátky v čase. Taxikář s westernovým kloboukem, vestou a přežvýkavou angličtinou nás veze ve starém Fordu, který kromě taxikařiny nepochybně slouží i pro potřeby chovatele dobytka. Užijeme si tu tedy takový pěkný jednoduchý večer v neplánované destinaci při pivku na benzínce.

Konec první části. Reportáž pilotů z přeletu ze severní Ameriky do Evropy včetně neplánovaného, leč nadmíru zajímavého zdržení v Grónsku, si přečtete příště. 

Jiří Matys a Jan Kopsa

Foto: Jiří Matys, Jan Kopsa a Charter Advisory