Letiště je láska na celý život

Lidé na letištích  Pro Vlastu Pallovou je letiště - to ruzyňské - neoddělitelnou součástí života, prožila na něm už víc než čtyři desítky let. Vrostlo do ní a ona do něj. Začínala tu na podzim roku 1970, zažila tu ospalé doby sedmdesátých a osmdesátých let i horké týdny přelomu let 1989 a 1990. Ačkoli start její kariéry poznamenala ošklivá nehoda TU-154 přímo na ranveji, na letiště a létání nezanevřela, naopak. V hale Terminálu 3, tzv. Starého letiště, mi naplnila diktafon mnoha zajímavými příběhy a zážitky. Nechme je plynout. 

Nehoda Tu-154 na start kariéry a ruská okupace

Hned na startu kariéry, v únoru roku 1973, jsem si prošla zkušeností, o kterou určitě nikdo nestojí. Byla jsem zrovna v kanceláři, z okna vidím přistávat Tu-154 Aeroflotu. Těsně před dosednutím se mu odlomila zadní část, po dopadu se přetočilo na záda, takže všichni byli v letadle najednou vzhůru nohama. 

Vlasta Pallová

Vlasta Pallová je koordinátorkou exkurzí na Letišti Václava Havla Praha.
Na letišti začínala hned po střední škole v roce 1970, pracovala na Cargu, pak na Meteo.
V 90. letech působila osm let jako mluvčí GŘ České správy letišť.
Nyní je vedoucí velmi úspěšného oddělení exkurzí.

Povídání s Vlastou Pallovou je první ze seriálu Lidé na letištích. Znáte někoho, koho bychom určitě neměli minout? Napište nám!

Paradoxně nejlépe na tom byla posádka, protože po dopadu se odlomila ještě pilotní kabina. Posádka se tedy relativně snadno dostala ven, ale ostatní nemohli, protože jak bylo letadlo přetočené, tak se zablokovaly dveře, a nebylo jak je otevřít. 

Někteří lidé se proto uvnitř udusili kouřem, ti, kterým se nějak podařilo dostat ven, začali v šoku od letadla utíkat, ostatní se je snažili dohnat. Byl tam trochu chaos, všichni zaměstnanci běželi k místu nehody, já taky. Všude spousta zkrvavených lidí, dlouho jsem si pak říkala, proč jsem tam vlastně šla. Ale chtěli jsme pomoci, než přijedou sanitky. 

Nic pěkného to nebylo, jako startovací zážitek práce na letišti opravdu dost nepříjemné. Nezahynuli naštěstí všichni cestující, ale bylo jich dost. Mezi oběťmi byli i hudebníci z doprovodné skupiny Evy Pilarové (zpěvačka z osobních důvodů v letadle ten den neletěla, pozn. red.). 

Navzdory tomuhle zážitku jsem se nikdy létat nebála a létání miluji dodnes. Naštěstí to byl za celou moji kariéru jediný takový incident. Nepřímo jsem sice  zažila i nehodu jugoslávského letadla v Suchdole, kterou čtenáři Flying Revue znají ze seriálu Sanitka, ale to už jen zprostředkovaně. 

Ještě jako středoškolačka mám letiště spojené s jinou tragédií – ruskou invazí. V roce 1968 se otevíralo nové letiště a nás studenty povolali k zatěžkávacím zkouškám provozu. Dělali jsme cestující, procházeli celnicí, pasovou kontrolou. Dopadlo to dobře, v srpnu se letiště otevíralo. Doslova prvními zákazníky se ale pak stali ruští vojáci při invazi do Československa. U toho jsem naštěstí přímo nebyla. 

Letiště - láska na celý život

Ruzyňské letiště koncem 60. let minulého století. Foto: SAS

Na letišti jsem pak strávila na cargu a meteu dvacet krásných, poklidných let. Na cargu jsem se dostala do největší možné blízkosti letadel a posádek, chodili jsme za nimi s dokumenty přímo na plochu. Provoz byl trochu ospalý, úplně jiný než dnes. Přesto mě atmosféra letiště a letadel uchvátila a byla z toho láska na celý život. 

Tehdy sem létal jen východoněmecký Interflug, ruský Aeroflot, Balkan, Tarom, Malév a samozřejmě ČSA. Některé dny potom létaly další společnosti jako KLM, Pan Am, Cubana, Air France, Air Algerie, Air India.  Mělo to své výhody - věděli jsme přesně kolik letadel a kdy přiletí, takže když bylo slunečno o víkendu, mohli jsme se o pauze bez obav opalovat na schodech k letadlům. 

B747 Air India v Praze přistálo poprvé v roce 1972. Foto: Petr Brož

Velké vzrušení jsme zažili, když na Ruzyni počátkem sedmdesátých let (8. 11. 1972, pozn. red.) přistálo první Jumbo. Byla to Air India, tuším tady nabírali české klienty na cestě kolem světa. B747 bylo jedinečné letadlo.

V té době bylo v provozu teprve tři roky, znali jsme ho jen z novin a z doslechu a najednou jsme ho mohli vidět na vlastní oči, dokonce se ho i dotknout. Všechno bylo obrovské, zvenku i uvnitř, jako zaměstnancům nám tam dokonce dovolili nahlédnout. Interiér byl zajímavě vytapetovaný orientálními vzory, stevardky na sobě měly sárí, zkrátka velký zážitek. 

Státníci, filmaři a velké stavění

Devadesátá léta dala ospalosti zapomenout. Rozdělení ČSA na aerolinky a správu letiště Vlastu Pallovou vynesla na pozici tiskové mluvčí generálního ředitele České správy letišť. Rukou si potřásla se státníky i filmaři, mnoho hodin v práci ale strávila „v holinách“ – při stavbě nového terminálu. 

To byla hektická doba, ale úžasná doba. Všechno se měnilo, všichni tomu museli dát všechno, chtělo to celého člověka. Připravovala se výstavba nového terminálu, opravovaly a prodlužovaly se  dráhy, trávili jsme na letišti většinu dne. Letiště se rozvíjelo, v roce devadesát pět se začalo stavět. 

Takhle si Terminál 2 Vlasta Pallová dobře pamatuje. Byla totiž u toho, když se rodil. Foto: Metrostav

V té době jsme nemalou část pracovní doby strávili v holinkách, protože značná část letiště se proměnila na staveniště. Velice náročné bylo také vykupování pozemků, mnohdy byl problém sehnat potomky původních majitelů, kteří byli rozeseti různě po světě. 

Velkou zásluhu na rozvoji letiště, zejména na výstavbě Terminálu 1, Terminálu 3 a dokonce i na plánu Terminálu 2, měl tehdejší generální ředitel ing. Miloš Šťastný. Letiště miloval, prošel všemi možnými profesemi, chtěl, aby letiště rozkvetlo a byl o něj zájem ze světa. To se mu opravdu podařilo a daří se to do dneška. Loni jsme měli rekord (12 milionů cestujících za rok 2015) a letos míříme k dalšímu. 

Přečtěte si také článek Chcete vidět přistávat A380 zblízka? Můžete. Exkurze na letišti Václava Havla to umí o exkurzích na Letišti Václava Havla, které má Vlasta Pallová na starosti. 

Po nešťastném (všechny sliby vyšly naplano), naštěstí dočasném spojení s holandským letištěm Schiphol se v roce 1997 otevíral nový terminál – dnešní jednička, odletová část. Ve stejném roce se otevřel také terminál 3, který je určen všeobecnému letectví a speciálním letům. Dnešní příletová hala, to je původní terminál z roku 68. Zbourala se část s vládními salonky a místo nich se k němu přistavěla dnešní odletová část, čili Terminál 2. 

Takhle vypadá letiště Václava Havla dnes. Foto: Český aeroholding

Ruzyně filmařská

Točí se tu často, každý si asi vzpomene na Kolju, když si pro něj přiletěla jeho maminka z emigrace. Měla jsem filmaře na povel a řešila s nimi, co jim dovolíme, co ne, a proč, takže to bylo někdy velké smlouvání, protože filmaři měli občas ledasjaké nápady. Třeba štáb amerického filmu Kosmetička a zvíře, v němž měla americká kosmetička zlepšit image panovníka jakési východní země, potřebovali, aby letadlo ve filmu přistálo mezi ovcemi. No, jak tady pustit na dráhu ovce, že. Ale dopadlo to. Přivezli si náklaďák ovcí i s bačou a nakonec se skutečně po pojížděcí dráze starého letiště promenádovalo před letadlem stádo ovcí.  

V době, kdy byla mluvčí generálního ředitele České správy letišť, se setkala s mnoha významnými lidmi. Zde s Václavem Havlem a jeho manželkou při otevření Terminálu 3 v roce 1997. Všimněte si vlastnoručního Havlova podpisu i s věnováním. Vlasta Pallová v modrém kostýmku po levé ruce Dagmar Havlové. Zády k objektivu tehdejší generální ředitel ing. Miloš Šťastný, za Vlastou Pallovou ing. Vácha, tehdejší investiční náměstek.

Politici

Dvakrát jsem měla čest setkat se panem prezidentem Havlem, například když jsme otevírali Terminál 3. Opravdu milé, i když krátké setkání. Setkala jsem se i s Václavem Klausem jako premiérem, zahajoval provoz v patrovém parkovišti. I on byl v osobním kontaktu příjemný. Velice příjemné a milé setkání bylo s panem Tigridem, který tu otevíral fotografickou výstavu k 10. výročí sametové revoluce. Moc příjemně se s ním povídalo a potom ještě poslal milý dopis a poděkování za pozvání. 

Létání

Létání miluji. Dobře snáším i dálkové lety. Služebně jsem byla nejdál v Singapúru a v Malajsii a osobně jsem byla nejdál na Hawaii. Nejradši mám ale Afriku. Afrika byla vždycky můj sen, moc jsem chtěla vidět safari. Byla jsem v Keni a několikrát jsem se tam vrátila. Ano, dá se říct, že Afriku miluji také. 

Na Kilimandžáro a Afriku Vlasta Pallová nedá dopustit. Tenhle pohled dobře zná. Foto: eaexoticsafaris.com

Bydlím většinou blízko Mombasy, občas ale cestuji dál ještě místními linkami do parků za zvířaty. Na letišti sedíte v letadle a před oknem vám chodí žirafy a sloni. Úchvatné. Miluju taky pohled na Kilimandžáro. Sleduju ho vždycky z letadla, je to nádherná hora. Ze země je Kilimandžáro málokdy vidět, ale jednou jsem ho viděla z kempu pod ním celé, mám ho vyfocené. Nahoře jsem nebyla. Myslím, že na to nemám fyzičku, takže to asi zkoušet nebudu, i když jsem o tom trochu přemýšlela. 

Jednou jsem v Africe zažila i docela slušný adrenalin. Malé letadlo pro patnáct lidí. Čekali jsme na odlet a najednou přišli piloti, a jestli bychom nechtěli letět dřív, protože se zhoršuje počasí. Angličani. Takoví střihouni, snad bývalí vojenští piloti, žádné štráfy. Jakmile jsme to odsouhlasili, byl to fofr. Sotva jsme dosedli do sedadel, už jsme šli na start. Tak rychle jsem ještě nahoře nebyla, bouřka se rychle blížila, bylo to tak tak. Nemůžu říct, že bych se bála, ale užili jsme si turbulence par excellence. Druhý pilot se čas od času otočil do kabiny, jestli prý žijeme, my jsme se usmáli a všechno bylo OK.    

Povídání Vlasty Pallové zapsal Jan Dvořák, mezititulky red.

Foto: Archiv Vlasty Pallové, není-li uvedeno jinak.