Průlet Beringovou úžinou je jedním z mých největších pilotních i životních zážitků, říká Jiří Pruša

25.5.2017

Americký ostrov Malý Diomed vpředu a ruský Velký Diomed. Mezi nimi vede hranice Usa a Ruska i datová hranice.

Jiří Pruša na letišti v Unalakleetu před svou Cessnou 172.

Průliv mezi ostrovem Vancouver a pevninou.

Letiště Port Hardy na ostrově generála Vancouvera.

Údolí řeky Matanuska

Cessna 172, s níž Jiří Pruša absolvuje expedici Aljaška 2017, při krátkém přistání v Chitna, údolí Měděné řeky.

Nejvyšší hora severní Ameriky - Denali (6 190 m). Jeden z vrcholných okamžiků expedice.

Mezi Juneau a pobřežím Pacifiku.

Přiblížení na letiště Unalakleet.

Unalakleet připomíná sibiřské vesnice.

Tundra

Dolní část ledovce Grand Plateau

Západní výběžek ostrova Kodiak.

Severní Aljaška koncem května.

Little Diomede, USA.

Ruký ostrov Velký Diomed v Beringově úžině.

Kry v Beringově průlivu.

Nejzápadnější výběžek Aljašky na pobřeží Beringova průlivu.

Ještě jeden pohled na nejzápadnější výběžek aljašské pevniny.

Expedice Aljaška 2017 - rozhovor Nejspíš ne mnoho českých pilotů vidělo Beringovu úžinu, místo, kde se takřka dotýkají dva světy - Asie a Amerika, zpoza kniplu nebo beranů. Jiří Pruša tento drahokam zasadil do svého portfolia zajímavých přeletů při obletu Aljašky.

Jedním z vrcholů expedice Aljaška 2017 a zároveň bodem obratu byla Beringova úžina, kterou jsi v pondělí zdolal.

Bezesporu. Byl to pro mě velmi zvláštní zážitek. Beringova úžina patří mezi absolutní místa Země. Dotýká se tu Asie a Amerika, všichni to místo známe ze zeměpisu, ale skoro nikdo tu osobně nebyl. Navíc tu probíhá datové rozhraní, takže zatímco Američané na ostrově Little Diomede na americké straně této "čáry" měli v době, kdy jsem tu letěl, jedenáct hodin dopoledne 22. května, Rusové na Ratmanovově ostrově (Grand Diomede), který leží jen 3 km od Little Diomede, měli také 11 hodin dopoledne, ovšem v kalendáři měli o den více - 23. května.

Průlet Beringovou úžinou. Jiří Pruša a jeho Cessna 172. Video: Flying Revue

Let odpovídal místu - jednak je tu vojenské pásmo ADIZ (dobře to dopadlo), jednak tudy vede hranice mezi USA a Ruskem, kterou jsem nesměl přeletět. K tomu mi hrál tango drsný studený vítr se sněžením, ve vodě pode mnou plavaly kry, a tak o její teplotě není vcelku pochyb. Ale podařilo se, a já mám tohle magické místo nafocené a nafilmované.

Jak celkově zatím hodnotíš průběh expedice?

Podařilo se splnit dva hlavní body – přelet nejvyšší hory severní Ameriky Denali a už řečenou Beringovu úžinu. Trochu mě mrzí, že jsem se nedostal trochu dál nad Aleutské ostrovy, ale počasí je tu opravdu hodně drsné, tak si nemůžu stěžovat. V principu jsem spokojený.

Little Diomede, USA

Jsi v podstatě na konci světa...

Je velký rozdíl mezi severní Aljaškou (Nome, Unalakleet atd.) a jejími jižnějšími částmi. Ty jsou podstatně civilizovanější. Na severu se lidé hodně živí sami – rybolov, divoká zvěř atd., na jihu je vidět styl života blízký i nám s tím, že je tu všude hodně čerstvých ryb.

Hlavním problémem je tu asi doprava – na Aljašce žije málo lidí a jsou tu vysoké hory, přes které se nevyplatí nebo ani není možné stavět silnice, takže řada měst na pobřeží nemá kromě vodní a letecké dopravy žádné spojení s ostatním světem. Jinak tu všechno celkem funguje, jen je tu o hodně dráž než ve vlastních USA – letecký benzín na severu, ubytování všude, jídlo taky.

Jak je to s dostupností benzínu?

Je potřeba vždycky prověřovat, na kterém letišti benzín mají. Většina letišť nebo spíše přistávacích drah benzín nemá. Chce to tedy dobře plánovat. Kromě jednoho případu (Bethel), kdy v neděli benzín neprodávali, ačkoli ho měli, byly vždy informace spolehlivé a já benzín dostal. Abych případným problémům maximálně předešel, tak nakupuji benzín do plna vždy všude, kde to jde.

Ubytováváš se zásadně až po příletu, aby ses mohl rozhodovat, kde přistaneš, podle situace. Nehrozilo, že budeš spát někdy v letadle?

Ne, najít ubytování zatím problém nebyl. S ubytováním mám obvykle i snídani, takže nehladovím, a v letadle pak jím nějaké zásoby. Na restaurace ani obchody ale nemám čas ani pomyšlení.

Problém představuje spíš moje hlava a spousta práce po přistání a před odletem. Když se kolem jedenácté dostanu do postele, tak sice obvykle brzy usnu, kolem třetí už mě ale probudí myšlenky na další let, na to co jsem mohl včera udělat lépe nebo na nějaké záležitosti v Praze. Takže spím kolem čtyř hodin denně, ale expediční adrenalin to zatím stíhá kompenzovat.

Jak kvalitní je tu internet?

Pro naši expedici, respektive pro její mediální výstup, který tentokrát děláme v češtině i v angličtině, je hodně důležitý, ale zatím je to lepší, než jsem čekal. Jen v Unalakleetu jsem nemohl uploadovat videa a fotky - domácí měl limitované připojení. V Austrálii to bylo někdy i horší. Daří se mi ale odevšud volat přes Skype, a to je pro mě velmi důležité, protože jsem pořád v kontaktu s rodinou a kolegy.

Jaká jsou na Aljašce letiště – kvalita drah, komunikace služby, poplatky?

To je velmi rozdílné. Je tu spousta malých venkovských letišťátek či přesněji štěrkových přistávacích drah, kde není kromě dráhy v podstatě nic. Tam jsem přistál celkem třikrát. Není to moc příjemné, protože pokud není letadlo vybavené „bush“ pneumatikami, tak špatně brzdí a má tendenci se dostávat do smyku. Z reakce školy, které moje letadlo patří, jsem taky zjistil, že na těchto drahách přistávat nesmím.

Unalakleet připomíná sibiřské vesnice.

Přistávám tedy už jen na letištích s asfaltovými nebo betonovými drahami. Je jich tu také hodně, a tak to není problém. Komunikace tady během letu moc není. Spíše jen na letištích při přiblížení a přistání. Je to komunikace velmi standardní a spíše jednoduchá. Letištní poplatky se nikde v USA neplatí – jsou zahrnuté v dani na palivo, a to i přesto, že palivo je tu přibližně o polovičku levnější než v Evropě.

Absolvoval jsi nějaké komplikovanější přistání?

Problémem tu bývá nárazový vítr. Pokud je ze strany (boční), tak jsou taková přistání - v závislosti na síle větru nebo jeho nárazů - trochu nervóznější. Nestandardní byla všechna tři přistání na štěrkové dráze – jedna měla velmi měkký povrch u prahu dráhy, a tak jsem zapadl při otáčení, jedna byla z kopce a měl jsem problém to na štěrku ubrzdit. Další měla přikázaný směr přistání, který byl ale částečně po větru, což také prodloužilo brzdnou dráhu.

Přiblížení na letiště Unalakleet.

Jací jsou lidé na letištích?

Moc toho nenamluví – dodají služby, které potřebuji, tedy obvykle jen benzín, a dál je většinou nic moc nezajímá. I proto mám málo fotek „čtenářů Flying Revue“. Velmi milá byla ale meteoroložka v Cordově, která mě odvezla do hotelu i zpět a věnovala mi nějakou literaturu o té oblasti.

V Cessně 172, se kterou letíš, nemáš autopilota. Jak se ti fotí?

Chtělo si to trochu vypracovat systém. Podařilo se mi odblokovat obě okénka a naučil jsem se za letu obě zavírat a otevírat - to pravé mám poněkud z ruky, protože musím ovládat řízení, ale naučil jsem se i to. Fotit přes okno totiž není ono, jak ví každý fotograf. Venkovní kameru jsem si umístil poblíž levého okna tak, abych ji mohl za letu ručně vypínat a zapínat. To zásadně zlepšilo možnost natáčet všechny zajímavé části letu a neplýtvat baterií a kapacitou paměťové karty na méně zajímavých částech přeletů. Také obsluhovat fotoaparát jednou rukou a druhou řídit jsem si už zvykl. Problém trochu je, že na 4-5 hodinových přeletech mě už začíná bolet levá ruka, která je bez autopilota ve stále stejné strnulé poloze.

Jak moc musíš měnit plánovanou trasu?

Během letu už trasu obvykle neměním. Vždycky večer před letem ale přizpůsobuji plán další etapy meteo předpovědi. Pokud bych to tak nedělal, tak bych se do mnoha míst asi nedostal, nebo bych tam brouzdal někde při zemi v mlze a dešti. Plán musí taky respektovat potřebu benzínu, kvůli benzínu tedy už za letu plán obvykle neměním.

Při posledním přeletu jsem se musel jen vyhýbat aktivnímu vojenskému prostoru. Právně bych tam sice v USA letět mohl, ale pud sebezáchovy mi v tom zabránil.

Přinesl dosavadní průběh expedice nějaký adrenalinový zážitek?

Ano, nedostatek benzínu při letu z Bethelu do Unalakleetu. Měl jsem sice možnost přistát na několika drahách v tundře, ale co bych tam býval dělal a jak bych se odtamtud dostal, mi není úplně jasné. Vše ale dopadlo dobře – využíval jsem i stoupáky v poměrně velmi termickém počasí. Na letiště jsem pak doletěl akorát s povinnou zásobou paliva na 30 minut. Na trase cca 400 km s protivětrem a nad horami to ale, zejména v prvních dvou třetinách cesty nebylo tak úplně jasné.

Co námraza na křídlech? Letíš ve značně minusových teplotách.

Námrazy se samozřejmě bojím. Suchý mráz mimo mraky ale nevadí a mrakům se snažím vyhýbat.

Jan Dvořák