Proč letecké právo pokulhává za realitou

Zpočátku historie letectví bylo letecké právo vcelku flexibilní. Čím více hráčů se v letectví ale objevovalo, tím obtížněji se dařilo prosazovat potřebné změny právě v leteckém právu. Jak se to dotýká cestujících a dopravců? Třetí díl seriálu JUDr. Jiřího Horníka o vývoji leteckého práva pojednává o tom, proč právo skutečné potřeby letecké sféry tak obtížně vstřebává. 

Práva cestujících jsou dnes v leteckém právu velmi důležitou položkou. Foto: Jan Dvořák

Právo vždy mírně pokulhává za realitou. To platí hlavně v zemích, kde se uplatňuje tzv. kontinentální právní systém. V něm je tvůrcem práva zákonodárce (v ČR tedy Parlament), kterému zpravidla trvá poměrně dlouho, než zareaguje na novou situaci. Oproti tomu tzv. common law má tu výhodu, že právo mohou dotvářet soudy a celý systém je tak mnohem flexibilnější.

Odpovědnost dopravců za škody

Rychlost a flexibilita regulace letectví sehrála významnou roli při jeho rozvoji. Již na počátku 30. Let minulého století se začala aplikovat tzv. Varšavská úmluva, která omezovala odpovědnost leteckých dopravců za škodu způsobenou v průběhu letecké přepravy. To významně posilovalo jistotu leteckých dopravců a umožnilo jim snadno odhadnout míru rizika spojenou s rozvojem jejich činnosti. Varšavská úmluva je tak důkazem toho, jak právo tehdejší letecké dopravě významně pomohlo v rozvoji.

Rychlý rozvoj letectví však následně způsobil, že hlavní podstata této „startovací“ regulace se poměrně záhy vyčerpala, resp. se začala rozcházet s potřebami trhu. To se projevilo zejména v 60. letech minulého století, kdy začal být kladen větší důraz na práva cestujících spíš než na ochranu práv leteckých dopravců. Snahy o změnu byly však dlouho polovičaté a faktické modernizace se systém odpovědnosti leteckého dopravce dočkal až na přelomu tisíciletí přijetím tzv. Montrealské úmluvy z roku 1999. Počáteční výhoda rychlého přijetí nové regulace se tak změnila v katarzi spojenou s dlouhodobou neschopností provést změnu, která by byla všeobecně akceptována.

Nové fenomény - ochrana ovzduší nebo drony

Drony - nový, dosud nepříliš dořešený fenomén leteckého práva. Foto: DroneLife.comVýše uvedený případ však není na poli letecké dopravy ojedinělý. I samotná „ústava“ leteckého práva, tzv. Chicagská úmluva o mezinárodním civilním letectví z roku 1944 je poplatná době svého vzniku.

Úmluva se sice chlubí největším počtem smluvních států (191) a z hlediska mezinárodního renomé tak úspěšně šlape na paty Chartě OSN (193), ale to s sebou logicky přináší problém s jejími změnami, které je v takovém počtu obtížné prosadit (byť není nutný souhlas všech států).

Změna některých principů nadefinovaných v atmosféře končící války tak byla vždy velmi pozvolná. Další výzvou jsou pak nové fenomény, jako např. zvýšená ochrana ovzduší nebo rozmach dronů, na které celé mezinárodní společenství nedokáže rychle reagovat. Iniciativu tak přebírají zpravidla samotné státy nebo jejich regionální uskupení (např. EU).

Práva cestujících

Právě regionální přístup k řešení mnoha problémů je poslední dobou hlavním hybným prvkem regulace, která se tak snaží dohnat realitu. V tomto ohledu je třeba ocenit roli EU, které se podařilo vybudovat unikátní jednotný systém regulace téměř ve všech oblastech provozu letecké dopravy. Jsou samozřejmě oblasti, kde je sjednocení na evropské úrovni žádoucí a prospěšné pro všechny (např. oblast bezpečnosti).

Jindy zase letečtí dopravci žehrají na unifikovanou úpravu (např. ochrana práv cestujících). Není pak bez zajímavosti, že zatímco u první oblasti se změny dají zrealizovat poměrně rychle, kontroverzní témata, kterým je bezpochyby i zvýšená ochrana práv cestujících, kde je nutné vyvažovat práva různých skupin, se diskutují obtížně. Důkazem je již dlouho projednávaná novela nařízení o náhradách poskytovaných cestujícím v důsledku zrušení či zpoždění letu. 

Řešením do budoucna samozřejmě může být, že příslušné hlavní předpisy budou spíše obecného charakteru, aby nemusely být často měněny a na změny reálií tak bylo možné reagovat změnou výkladu. Nátuře většiny Evropy to však bývá přístup trochu vzdálený – nutnost mít vše dopodrobna popsáno mnohdy vítězí. Vykladači práva se pak mohou schovat za konkrétní písmenka a paragrafy místo toho, aby obecné principy obsažené v konkrétní normě dokázali aplikovat na konkrétní, zpravidla novou, situaci. A tak nám bude zřejmě ještě nějakou dobu právo pokulhávat. 

JUDr. Jiří Horník, LL.M. (mezititulky FR)