Koupit vírník v Turecku? Jako když kupujete Boeing. Ale ta krása na letu domů...

Vírníkové létání      Tam Boeingem, zpátky vírníkem, aneb jak Pavel Březina kupoval vírník v Turecku a přeletěl ho do Česka.  

Kdo z vás se těší do práce jako já? V pondělí ráno mám natažený budík na 3 hodiny, ale stejně už od půl druhé nemohu dospat. Dnes totiž odlétám pro vírník Calidus aerolinkami do Turecka. 

Až na místo cestuji s několika přestupy: Autem do Přerova / Vlakem do Prahy na hlavní nádraží / Autobusem na letiště / Letadlem do Istanbulu / Autem na trajekt / Trajektem k Burse / Odtud zase autem na letiště.

Já snad kupuji Boeing...

Při první návštěvě se na vírníček jen podívám, svezu se a domluvím podmínky. No a protože v Turecku jsou tyto létající aparáty registrovány pod leteckým úřadem, koupě a odvoz provozuschopného stroje je jako koupit odtud starší Boeing. 

Na finančním úřadě v Ankaře piju asi dnes desátý čaj a směju se, protože jsem se právě stal šťastným majitelem vývozního čísla- lepší než vyhrát ve sportce.

Po měsíc trvajících procedurách, které na dálku s prodejci absolvujeme, dodávám Boeing jako nosič včetně rakety Pershing.

Úředník z leteckého úřadu, který přijel zkontrolovat stroj a dokumentaci na místo do hangáru v Burse, pak pokračoval na kontrolu Airbusu tureckých aerolinek v Istanbulu. Vtipný kontrast. Já tento měsíc příprav absolvuji pozorováním z Česka, ale stejně mě účast v Turecku nemine. 

Při druhé návštěvě mě vezou k notáři, na finanční úřad do Ankary (každý zahraniční subjekt při koupi letadla musí mít přiděleno daňové číslo), na letecký úřad a konečně k celníkům. Při těchto jednáních a návštěvách jsme vypili litry čaje. No ale nenauč se něco nového (třeba co je apostila a jak se k dokumentu takto potvrzenému dostat během jednoho odpoledne - díky Filipe). Pojistka, abych mohl letět s tureckou imatrukulací, musí být také přepsána na mě.  

Vzhůru k domovině

Dnešní cíl je ale ještě v Bulharsku. Procedury jsou za námi a já konečně sedím v kokpitu Calidusu. Nejprve mířím na mezinárodní a zároveň vojenské letiště v Corlu na severu Turecka a ještě (pokud to s celníky zvládneme rychle a bez zbytečných čajů) bych chtěl doletět do Burgasu v Bulharsku a vyřídit vstupní unijní celní dokumenty. 

Počasí je slunečné, nejprve letím v Turecku přes hory a potom po pobřeží a jsem v Bulharsku. Škoda, že je leden a stromy nejsou zelené. Bulharské jižní lesnaté pohoří by vypadalo na jaře skvěle. 

Blížím se k Burgasu a hlavou mi běží stará Plíhalova veršovánka: ...chodí prase po Burgase a vůbec mu neva, že nemá ani leva... Mě tu ale čeká velmi vstřícné a milé jednání na celnici. Ihned všichni přejdeme do ruštiny a po tureckých peripetiích se člověk cítí mezi svými. Nový známý (Kaloyan-vírníkář z Bulharska) mě vyzvedává na letišti, aby mě večer vzal autem k němu do 100 km vzdáleného Slivenu. 

Město Sliven a nahoře k vysílači vede z města lanovka.

Sliven je asi stotisícové město pod horami. Nad ním je vrchol Kutelka a tady vodopád a jeskyně Futuna. Na horu vede přímo z města lanovka a tady Kaloyan (majitel hezkého Calidusu) koupil a opravil rekreační středisko a vystavěl lanové centrum. Letos chce udělat lanovou dráhu pro turisty z vrcholu až do města. Doufám, že při mé příští návštěvě tuto adrenalinovou atrakci vyzkouším. Byli jsme na takových lanových drahách před pár lety na Kostarice a ještě pamatuji stažené půlky při prvním sjezdu. 

Mlha a Stará planina

V mlze, která zalévá celé údolí, se jen pro nás udělala díra kolem bývalého vojenského letiště, a tak jsem dostal možnost nejen vyzkoušet stroj, ale hlavně se proletět po okolí. Pohoří Stará planina připomíná naše Beskydy a přes Bulharsko a Srbsko dělá takový půloblouk volně přecházející do rumunských Karpat.

Těším se že si nad oběma pohořími ještě dnes zalétám. Můj původní plán pokračovat do Brašova, kde mám kamarády vírníkáře a padáčkáře, padá při prohlídce počasí. Všude mezi Bulharskem a Rumunskem bude v údolích mlha. Podávám tedy plánek nad pohořím Stará planina na Sofii a pak přes Srbsko na hranici s Maďarskem na letiště Arad. Cestou žádám řídícího o technickou pauzu. Chci se protáhnout, dolít benzín a prohlédnout si bývalé vojenské, nyní rozpadající se letiště Kamenets s 2,5 kilometrů dlouhou drahou z betonových šestiúhelníků připomínající včelí plásty. 

Mlha v údolí sahá až k Satu Mare na severovýchodě Rumunska

Většinu cesty mám štěstí a je sice trochu kouřmo, ale jasno. Až před Sofií se údolí topí v mlze, to jsem ovšem čekal. Měním tedy za letu plánek a mířím přímo nad Karpaty. Chci vidět na vlastní oči řeku Olt. Ta rozděluje rumunské Valašsko na Multénii a Olténii. A to si jako Valach nemůžu nechat ujít.

Sto let ve vírníku s Olympikem v uších

Navíc je na jejím horním a středním toku vystavěno 27(!) téměř stejných přehrad s vodními elektrárnami. Odtud už stoupám nad Jižní Karpaty a mířím k Aradu. Nádherné pohoří, ale i v těchto 8000 stopách tedy 2,5 kilometrech, žádná sněhová hitparáda. Zima prostě není, na lyzovačku zkrátka musíme výš, zimní střediska nejedou. Mě to ale nevadí. Kopíruji vršky hor a kochám se výhledy a vychutnávám samotu. Ve sluchátkách mi hrají staré fláky od Olympiku a já bych tuto chvíli nejraději prodloužil na 100 let.

Nad vrcholky Jižních Karpat v Rumunsku se snažím zastavit čas.

Ale zpátky na zem, teda do éteru. Stále častěji slyším v rádiu na "Bukurešť informare" dotazy na počasí. Spousta i velkých letadel si volá o informace, protože všude je mlha s dráhovou dohledností pod 100 metrů a lety do Bělehradu a na jiná letiště zjišťují, kde je přijmou. Mezi tím i rumunský provoz směřuje mým směrem. Líbí se mi, jak řídící hlásí v rumunštině QNH -Kvinehašu. 

Avgas, máte? Máme! Tedy snad...

Mě také volá řídící z Aradu, kam mám podaný plánek jako VFR let, že doporučuje letiště v Temešváru, které mám po cestě, není v mlze a ochotně mi mění plánek. Řídící z věže mi slibuje natankování až ráno, protože toho mají hodně. Poptávkám AVGAS a on mi potvrzuje. 

Pavel Březina

Pavel Březina létá od roku 1987, je zkušebním pilotem, inspektorem provozu a techniky, instruktorem ultralehkých vírníků, inspektorem provozu a techniky paraglidingu a motorového paraglidingu, zkušebním a tandemovým pilotem motorového paraglidingu, pilotem ultralehkých letadel.
Několikanásobný účastník a medailista mistrovství světa, mistr světa, několikanásobný medailista mistrovství Evropy, několikanásobný mistr České republiky a Slovenské republiky, Parabatix sky racer pilot na krosnách Nirvana.

Na letiště Temešvár se slétly všechny ostatní linkové lety různých nízkonákladovek a k tomu ještě přiletěly čtyři Herculesy plné amerických vojáků. Na takový nával tu nejsou zvyklí, takže kromě čekání na svoz na handling byla také plná restaurace a žádný taxík mě nechtěl vzít jen do města. Čekají rito od turistů z Dubaje, kteří místo v Bělehradu přistáli tady a mnozí byli ochotni místo noci strávené na terminálu jet těch 170 kilometrů taxíkem.

Jednomu taxikáři jsem přesto svou skvělou rumunštinou vysvětlil české přísloví o vrabci a hrsti a podpořen 10 eurovkou (normální cena do města je 1,5 eur) nechal holuba na střeše a vzal mě do hotelu Spa resort. Tady jsem bez dalšího otálení ihned vyrazil do sauny. Přece jen jsem dnes skoro pět hodin brouzdal nad horami. No a tento turecký Calidus překvapivě nemá topení, takže i když svítilo sluníčko, jsem, nevím proč, trochu promrzlý. 

Chcete li vidět město, probouzející se do nového dne, stánkaře na trhu, pekaře, nebo se jen tak podívat na různá místa v centru bez lidí, doporučuji brzy ráno si obout kecky a vyrazit mírným klusem po svých. Uvidíte vše úplně jinak než přes den, kdy všichni spěchají za svými úkoly. Temešvár stejně jako Arad při mé poslední návštěvě na mě dýchá poklidným tempem a nechává mě přemýšlet o mých dnešních plánech a cílech.

Nouzák do terénu aneb bez paliva Calidus neletí

Za dvě hodiny jsem zpátky a noční mlha se pomalu zvedá. Takže sprcha, snídaně, taxi a půl hodiny stepování u přepážky handlingu. Já už jsem vzhůru, personál letiště ještě není v tempu. Nebo už je, ale nijak jim to neodsýpá. Na handlingu poptávám cisternu s benzínem ke svému stroji, ale jsem zaskočen, že AVGAS není. Já jsem včera přiletěl na výpary a ručičku benzinoměru nadzvedával poslední půl hodinu očima.

Že si benzin na mezinárodní letiště nemůžete přinést v kanystru a nemá smysl nikoho přemlouvat, to už víme z naší loňské cesty do Atén.

Takže jediná šance je podat plánek na letiště Ciala, které je tady v CTR a zkusit virnik přemluvit ještě na 6 minut letu. Opravdu to není daleko, tak to kamaráde vydrž. Nevydržel. Dvě(!) minuty před cílem to zaškytalo a zdechlo. Řídícímu hlásím nouzové přistání do terénu a na zemi mu telefonem potvrzuji, že jsem OK a před vzletem se opět telefonicky ozvu.

Alin a Andreea mi pomáhají dopravit 80 litrů benzinu v náhradních obalech na místo nechtěného přistání pouhých několik stovek metrů od benzinky

Odmítnu si nechat poslat záchranný tým, navíc shodou okolností několik set metrů ode mě vidím kruhový objezd a u něj dvě benzinky. Kanystry na koupi nemají, ale kluk z obsluhy je velmi akční a tak brzy  plníme benzínem prázdné kanystry od kapaliny do ostřikovačů, kterých mají v koši plno. Dotankuji a vracím se zpět do Temešváru, kde mě všichni vítají jako starého známého. Asi jim tady moc často letadla nepřistávají nouzově bez paliva.

Čas kvačí, tak přidej, úředníku!

Benzin stál tedy necelou polovinu proti leteckému, ale je půl druhé a už musím zrychlit, abych stihl doletět domů za světla. Maďarskou placku znám a vždy to nějak vydržím. Dnes to mám zpestřeno místní mlhou, tak do Györu dolétám skoro po zemi. Odsud to mám 200 km a tak už před přistáním posílám plánek, abych se po tankování a celní kontrole moc nezdržel.

Nad Maďarskem je mlha. Naštěstí pro mě jenom nad východní částí. Mohu letět na letiste Györ Pér po její hraně a kochat se výhledy.

No ale narážím na zacvičujícího se soudruha u přepážky, který pod dohledem své nadřízené vyplňuje formuláře neskutečně pomalu. Vím, že to nervozitou neurychlím, ale alespoň si okoušu nehty až po klouby.

Za 40 minut je západ (plus třicet do občanského soumraku), mám to hodinu deset letu, když budu spěchat  - tak POHNĚTE!!!

K vírníku to beru poklusem, pásy zapínám až na vyčkávacím místě a po vzletu valím naplno a rychle. Už jsem zažil přistání pět minut od letiště na práškařské ploše, protože už fakt nebylo vidět.

Dnes je naštěstí u nás jasno a Štefánik Radar - řídící bratislavského TMA mě pouští přímo, tak bych to mohl stihnout. Přistávám 3 minuty před občanským soumrakem ještě hodně v pohodě za světla na letišti v Přerově. 

Mapka letu: 3 pohodové dny, 1720 km a 12 hodin ve vzduchu.

Noví majitelé stroje, který jsem jim dovezl, tady mají zrovna teoretický kurz, tak je to dobrý timing. Zůstáváme přes noc, a ve vířivce a při následném kytarovém večírku společně zakončujeme tuto prima zážitkovou cestu: 1720 kilometrů a 12 hodin nad nádhernou krajinou. Vírník je pro mě nejlepší cestovní prostředek pro vlastivědnou turistiku.   

Text a foto: Pavel Březina