Sovětské Noční čarodějnice bojovaly v 2. světové válce s Němci i pokořily dálkový rekord

Letectví přináší občas podivuhodné příběhy. Ruské (sovětské) pilotky, jimž se přezdívalo Noční čarodějnice, si musely za 2. světové války možnost sloužit u letectva tvrdě vybojovat, dokonce u samotného Stalina. Pomohl jim i jejich rekordní let nad tajgou. 

Kdo navštívil Letecké muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi, jistě si všiml dvouplošníku z konstrukční kanceláře Polikarpov s označením U-2/Po-2. V Sovětském svazu dostal přezdívku Kukuruznik. To zřejmě každý, kdo se jen trochu zajímá o letectví, někdy slyšel. Na webových stránkách leteckého muzea je též uvedeno, že to byl letoun používaný Nočními čarodějnicemi. 

Tento historický údaj mne zaujal. Já sama jsem na něj narazila zhruba před půldruhým rokem v ruskojazyčném časopisu La pensée russe (Russkaja mysl, Ruská myšlenka), který vychází na Západě od roku 1880. V prosincovém čísle roku 2014 přinesl rozsáhlý materiál o autorovi knihy s názvem Le streghe della notte (Noční čarodějnice), o jeho neúnavném bádání, putování po Rusku a Ukrajině. Největším překvapením pro mne bylo, že zapálený spisovatel je Ital, Gian Piero Milanetti. Jeho kniha byla po velkém úspěchu v Itálii vzápětí přeložena do angličtiny (2013) a hned poté (2014) vyšla v češtině pod názvem Sovětské letkyně ve Velké vlastenecké válce. Kdo tedy byly Noční čarodějnice? Proč vyvolaly takový zájem u italského autora? 

Sovětské vojenské pilotky – rarita 2. světové války 

Gian Piero Milanetti se zamiloval do letectví již v dětství. Jeho otec od roku 1933 sloužil u italského vojenského letectva a během 2. světové války byl palubním inženýrem a střelcem u dvou italských stíhacích es. Otcovy vzpomínky vzbudily v malém Gianovi hluboký zájem o leteckou historii. Při četbě knih o amerických letadlech z 2. světové války narazil náhodou na fotografii sovětského Jaku-1 se čtyřmi dívkami-stíhacími pilotkami. Bylo to pro něho jako zásah bleskem. V žádné jiné armádě v té době ženám nebylo dovoleno pilotovat bojová letadla. Americké a britské vojenské letectvo využívalo pilotky-dobrovolnice pouze k přelétávání letadel od výrobních závodům blíže k místu nasazení na frontě. 

Nadšení Milanettiho pro téma vedlo až k tomu, že se bez znalosti jediného ruského slova vydal do Ruska a za asistence tlumočnice, kterou našel prostřednictvím internetu, začal pátrat. Ruské archivy mu jako cizinci zůstaly nepřístupné, takže začal hledat příbuzné pilotek a doposud žijící očité svědky vzdušných soubojů přímo v těch místech, kde se odehrávaly. Jeho kniha přináší ucelený obraz nasazení sovětských pilotek ve 2. světové válce. Je výsledkem několika let mravenčí práce, při které shromáždil desítky starých fotografií, písemností a svědectví příbuzných i pamětníků. 

Sovětská letecká legenda Marina Raskovová se přimlouvá u Stalina 

V Sovětském svazu byl od počátku 30. let 20. století zájem o letectví a létání obrovský, především mezi mládeží. Tisíce mladých lidí byly členy aeroklubů Osoaviachimu (Obščestvo sodejstvija oboroně, aviacionnomu i chimičeskomu strojitěľstvu). V tomto směru nebylo mezi chlapci a dívkami rozdílu, jelikož v souladu s komunistickou doktrínou si byli všichni občané rovni. Po napadení Sovětského svazu fašistickým Německem se proto mnoho mladých dívek hlásilo do armády jako pilotky. Avšak zde narazily na překážku – podle sovětských zákonů to nebylo možné.

Dívky, nadšené pro létání a přesvědčené o tom, že během války je jejich místo u letectva, se nevzdaly. Začaly se dopisy obracet na tehdejší idol sovětského ženského létání, Marinu Raskovovou, sovětskou obdobu Amelie Earhartové. Na postu navigátorky letounu Rodina (ANT-37), bombardéru upraveného pro dálkové lety, se Raskovové a dvěma pilotkám, Polině Osipenkové a Valentině Grizodubové, podařilo v roce 1938 přeletět 5908 km za 26 hodin a 29 minut. Byl to nový rekord. Ačkoliv letoun musel nouzově přistát v tajze, byly dívky v SSSR oslavovány jako hrdinky.

Vrcholem oslav bylo Stalinovo pozvání na večeři do Kremlu. Právě této osobní „známosti“ Raskovová využila, když se za sovětským vůdcem dostavila s kufrem plným dopisů od odmítnutých letkyň. Podařilo se jí Stalina přesvědčit o tom, že Sovětský svaz nemůže mrhat ochotou několika set mladých děvčat bojovat za vlast v kokpitu letounu. Lidový komisariát obrany vydal tedy 8. října 1941 rozkaz, na jehož základě mohly být k vojenskému letectvu přijímány ženy jako pilotky, navigátorky, mechaničky či zbrojířky. Od 1. prosince 1941 měly být zformovány tři ženské pluky: 586. IAP (Istrebitělnyj aviacionnyj polk, tj. stíhací letecký pluk), 587. BAP (Bombardirovočnyj aviacionnyj polk, tj. bombardovací let. pluk) a 588. NBAP (Nočnoj bombardirovočnyj aviacionnyj polk, tj. noční bombardovací let. pluk). 

Text: Michaela Valentová

Foto: archiv ITAR-TASS, archiv Sergeje Formina

Celý článek si můžete přečíst na stránkách 68 až 72 ve Flying Revue č. 5/2016. Na stáncích bude časopis ke koupi od 25. srpna 2016. Pokud se stanete členy Klubu Flying Revue, rádi vám časopis doručíme až domů, navíc za zvýhodněnou cenu. Členem Klubu se stává automaticky každý předplatitel, více zde.