Ozvěny expedice Karibik 2016 I.

První část expedice jsme popsali v článku pro iDNES.cz. Přečíst si ho nyní můžete i na Flying Revue. 

Letiště Tortola, Britské Panenské ostrovy

Jak to všechno začalo

Vrtule Cessny rozčesává blankytný obraz před oknem letadla. Kam oko dohlédne, blýská se ve slunci modř hladiny Karibského moře. „Tamhle je!“ slyším přes řev motoru ve sluchátkách Petrův hlas. Věřím mu, i když Zátoku Sviní, kde se v roce 1961 při pokusu o svržení Castrova režimu vylodili kubánští exulanti, víc tuším, než vidím. Jsme příliš vysoko – níž nám Kubánci letět nedovolili.  

Když mě koncem roku přepadla touha vyrazit na další ostrovní expedici, zrovna jsme s Petrem Nikolaevem měli nějakou práci na přípravách filmu o našich legionářích v Rusku (http://www.legiefilm.cz/). Slovo dalo slovo – poletíme ve dvou. Když budu mít v kabině profesionálního filmaře, nemusím se o tuhle část expedice starat a přivezeme filmové záběry, které bych já udělat nedokázal. Kromě toho je nám společně dobře, nejvyšší čas si tenhle stav zase umocnit. A kam vyrazit? Evropské ostrovy už mám zmapované, tak tedy někam dál. „Karibik?“ „Karibik!“  

Po třech měsících zařizování a plánování stojíme v úterý 15. března 2016 před terminálem 2 ruzyňského letiště. Venku je docela nekaribsky ohavně – padá déšť se sněhem, fouká, zima zalézá za límec. Kromě našeho odhodlání a batožin s mnoha kilogramy výbavy nic nenasvědčuje tomu, že už za pár hodin budeme nastavovat tváře slunci v nejjižnějším cípu USA a pak ještě mnohem, mnohem jižněji.  

Petr Nikolaev s Cessnou na letišti Grand Cayman, Georgetown, Kajmanské ostrovy

Start  

Budík u postele v motelu v naší základně Fort Myers na jihozápadě Floridy ukazuje tři hodiny ráno. Myšlenky na brzký start mě tahají z postele. Když začnou bušit ve spáncích kladívka, je zbytečné s nimi zápasit. Cessna už na místním letišti Page Field Airport čeká. Tedy rychlá snídaně a směr letiště. Poslední přípravy - Petr kontroluje filmařské vybavení, na křídlo lepíme satelitní anténu, abychom mohli vysílat polohové zprávy na on-line mapu na webu expedice. Letadlo jako by se nemohlo dočkat, stejně jako my.

Konečně. Svět se stěhuje před sklo kabiny letadla, my do ní. Vrtule se roztáčí, od téhle chvíle se bez sluchátek a mikrofonů neuslyšíme. Mírné napětí, ale palce nahoru a dostáváme povolení jít na start. Jakmile Cessnu zvednu a dostoupáme na svou letovou hladinu, napětí ze mě opadá. Sen se právě zhmotnil. Křest ohněm nás ale teprve čeká – přelet Kuby.  

Na Kubě nemůžeme přistát, nedá se pro ni na letadlo sjednat pojistka, musíme se proto spokojit s přeletem. Ani ten ovšem není bez potíží. Chceme aspoň natočit a nafotit Zátoku Sviní, ale kubánští úředníci pro naše záměry nemají pochopení a předepisují nám pro přelet hladinu 11 000 stop. Jsme nakonec rádi i za to, protože jak na kubánské, tak na americké straně jsme kvůli téhle části letu museli absolvovat poměrně složité byrokratické martyrium. Více o tom po návratu napíšeme na leteckém webu Flying Revue (www.flying-revue.cz), který expedici pořádá.  

Vystoupat do hladiny 11 000 stop není ve vedru, které tu panuje, legrace. V horku totiž motoru klesá výkon a Cessna se do požadované hladiny doslova doplouží až po tři čtvrtě hodině usilovného stoupání. Představy, co bude, když kubánský pokyn nesplníme, mně na dosah Castrovým stíhačkám nedělají zrovna dobře. Raději jsme na letadlo před startem ani nepřimontovali kamery – strávit v lepším případě pár dlouhých nocí v kubánském vězení pro podezření ze špionáže je věru to poslední, co bychom tu chtěli zažít. Přelet Kuby je za námi, já se ovšem na rozdíl od Petra, který si let nezatížen pilotními zkušenostmi zvesela užíval, docela zpotil.   

Ostrov Curebra východně od Portorika

Kajmany

Blížíme se ke Kajmanským ostrovům. Všechny jsou ploché, bez kopců nebo skal, lemované krásnými, prázdnými plážemi. Sedáme na letišti v Grand Cayman. Žije tu 50 tisíc lidí, ale formalit pro vstup tu mají víc než kdekoliv jinde na světě, kde jsem byl. Celkem po nás chtějí  vyplnit pět podivných dokumentů, a abychom si tu mohli půjčit auto, musím si udělat kajmanský řidičák. Ovšem žádné zkoušky. Dvacet dolarů za kus orazítkovaného papíru to spravuje a tak jsem od nynějška kajmanským šoférem. Jezdí se tu vlevo, protože Kajmanské ostrovy jsou bývalou britskou kolonií, a taky se tu anglicky mluví. Je až rozšafně zvláštní, že na těchhle pár skalách ztracených v moři sídlí tolik off shore firem, z nichž některé poskytují konzultační služby i různým českým zadavatelům. Vznešeně řečeno.  

Expedice vyžaduje celého člověka 20 hodin denně. Každý den se probouzíme kolem třetí ráno a tak musíme vystačit se 4-5 hodinami spánku. Petr dolaďuje nabíjení baterií, připravuje dron na natáčení, nastavuje kamery a vymýšlí záběry. Já připravuji letový plán, prověřuji počasí, dělám rezervace ubytování v dalším místě a mailuji s týlem v Praze. A – létáme. 

Létáme obvykle ve výšce kolem 1 500 stop, často proti silnému větru, který nás zpomaluje, což není nad mořem úplně příjemný pocit. Při zatím nejdelší etapě expedice z Jamajky do Dominikánské republiky nás vítr zbržďuje natolik, že do cíle v Santo Domingo  dorážíme skoro za tmy a sotva s minimální povolenou třicetiminutovou rezervou. Kromě větru nás nejvíc zdržuje všudypřítomná místní byrokracie. Hory papírů, které musíme všude vyplňovat, jsou nad mé chápání i síly. Praví mistři v tom jsou úředníci na ostrově, na nějž právě míříme - Jamajčané.     

Crooked Island , Bahamské ostrovy

Jamajka 

Jamajka nás vítá ještě bujnější byrokratickou procedurou, než Kajmany. Těch pár hodin, co tu strávíme, musíme na kingstonském letišti vykoupit vyplněním nekonečné haldy formulářů. Nemám na to nervy, naštěstí Petr to zvládá za nás oba. Já jdu radši shánět benzín do Cessny. Když se zdá, že máme vyhráno, vše je vyřízeno my a můžeme vyrazit na obhlídku města Boba Marleyho, upadáme v přízeň korpulentní celničky, která se rozhoduje přednést nám audiobedekr zdarma. Myslí to asi dobře, ale nás obírá o cenný čas. Celkem nás procedury na letišti stojí přes dvě hodiny času, na ubytování se dostáváme až někdy v sedm hodin večer. Při usínání mi před očima běží film v hlavní roli s dámou jamajského vzhledu v celnické uniformě. 

Ráno točíme pár špionážních záběrů okolí dronem a poté, co jsme posnídáme shnilý meloun, vyrážíme do muzea Boba Marleyho. V neděli ovšem: CLOSED. Nešť. Jedeme tedy okukovat a točit do Port Royal, kde měli útočiště karibští korzáři pod vedením Henryho Morgana. Ano, to je ten, jehož potomci následně stvořili banku J. P. Morgan. Ale co. Není to první zločinec, kterému se lidé po pár letech namísto odsouzení klaní.   

Haiti, Dominikánská republika 

Haiti člověka při pohledu z letadla uchvátí – ostatně jako celý Karibik. Z letadla to tu všude skutečně vypadá jako ráj. Desítky a stovky ostrovů a ostrůvků, zeleň pralesů a modř moře mezi ostrovy a v nekonečných plochách až k obzoru za nimi oku a duši doslova lahodí. Slova na to ale nestačí, musí se to vidět. Jsou chvíle, kdy prostě jen mlčíme a nasáváme tu nádheru do sebe. Nádherné scenérie pobřeží, hor a moře ale třeba na Haiti zhořknou při pohledu na velmi, velmi chudá obydlí. Některá z nich jsou dokonce bez střechy, možná ještě pozůstatek ničivého zemětřesení z roku 2010. Jeho stopy jsou znát i v hlavním městě Port Au Prince, které se nám daří skvěle nafilmovat, ale nepřistáváme tu. Opět, stejně jako na Kubě, kvůli pojištění. 

Hornatá krajina Haiti cestou z Jamajky do Santo Domingo

Na přistání proto jdeme až ve východní části ostrova Hispaniola, v Dominikánské republice. Na přiblížení k letišti v Santo Domingo nás nechá dispečer poněkud „vycukat“ – i s docházejícím palivem musíme dát přednost dvěma B 737 a tak nám nezbývá, než si prodloužit část v poloze „po větru“ a přes rychle přicházející soumrak i ubývající palivo čekat na povolení k přistání. Vše dobře dopadne, a tak večer trávíme na místním hudebním festivalu, kde Petr nabírá kvanta materiálu přímo na pódiu a také ze střechy našeho hotelu dronem. Líbí se mi, jak se ti lidi tady dovedou radovat… 

Portoriko 

Portoriko není z Dominikánské republiky daleko, po dvou hodinách letu jdeme na přiblížení. Přistávací dráha letiště Isla Grande začíná přímo na mořském břehu. Přiblížení je ve slunečném počasí úchvatné a Petr filmuje, co se do kamer vejde. Menší z letišť v San Juanu si vybíráme kvůli varování, že tomu velkému je lepší se vyhnout. Zdá se ovšem, že dnes na Isla Grande slouží letový řídící z toho velkého – tolik nesmyslných identifikačních otázek jsem při svém létání snad ještě nezažil. Možná je ten chlapík jen extrémně přepoctivělý, možná si užívá, že může podusit někoho zahraničí, každopádně do mě  pět minut buší otázkami typu: „Jaké je vaše telefonní číslo?“, „Jaké je vaše domovské letiště?“, „Jakou barvu mají vaše záchranné vesty?“ atd. Nezeptá se jen na číslo bot. Neuvěřitelných pět minut otázek, které jsem od řídícího ještě nikdy neslyšel. Aby tortura byla úplná, po přistání si nás ještě vychutnávají celník s pasovákem. Musíme vyložit absolutně všechno, dvacet minut se nám v našich věcech přehrabují. Nemůžeme dělat VŮBEC NIC. 

Portorické ráno si ale užíváme. Natáčíme z dronu místní pevnost a čekáme, kdy nás přiběhne někdo zatknout. Nic. Jen Leguán na zdi pevnosti líně pohne okem. Strážce má nejspíš jiné starosti, takže dron dobrých deset zcela nerušeně bzučí do portorického tropického dopoledne. Spokojeně tedy sedáme do Cessny a zvedáme směr k proslavenému „letišti na pláži“ na ostrově Saint Marteen. Pevnost si natáčíme ještě z letadla a pak zamíříme k ostrovům Malých Antil. Z moře se postupně noří exotické ostrovy Culebra, St. Thomas a Tortola a kolem nich zase ty dech beroucí barvy moře a tvary pobřeží, které nás provázejí až do dalšího cíle – ostrova Saint Marteen. 

O tom ale až v příštím článku. Přečtete si v něm kromě jiného, jak jsme hned dvakrát přistáli na top ten nejsložitějším letišti světa - Saint Barthélémy. 

Jiří Pruša, Jan Dvořák, psáno pro iDNES.cz

Foto: Jiří Pruša & Petr Nikolaev