Jsme pro kluky víc než jen fanoušci, říká Stanislav Plášil, duše fanklubu Martina Šonky a Petra Kopfsteina

Red Bull Air Race - rozhovor            Letecká soutěž Red Bull Air Race dělala několik let českým fanouškům létání notnou radost - dva čeští zástupci v elitní Master Class, jeden z nich se stal v roce 2018 dokonce mistrem světa. V květnu 2019 pak přišla studená sprcha - Red Bull oznámil ukončení tohoto čím dál populárnějšího podniku. Fanouškovskou morální podporou byl pro oba české piloty až do téhle chvíle - Martina Šonku i Petra Kopfsteina - kromě jiného i Fanclub 818. Povídali jsme si s jeho duší, plachtařem Stanislavem Plášilem.

I když jsme rozhovor původně pořídili v dobách veselejších, nemůžeme začít jinak než od konce. Air Race končí a zatím to nevypadá na žádné světlo na konci tunelu.

Pokud vím, tak zatím opravdu nevypadá. I když jak známo platí nikdy neříkej nikdy, tak třeba časem přijdou i lepší zprávy. Rozhodnutí o konci nás ale dost ranilo a bude dlouho trvat, než se s tím srovnáme. Klukům jsme byli fandit v Kazani a návštěvu jsme využili i k tomu, že jsme všechny týmy a některé představitele RBAR obdarovali malým dárkem. Nyní ale již domlouváme strategii na Balaton (závod v Maďarsku se koná 13.-14. 7. 2019, pozn. red.), kde nás bude jako každoročně nejvíc, a vzhledem k avizovanému konci vážně uvažujeme i o Japonsku (v Chibě se letí 7.-8. srpna 2019, pozn. red). A co dál? Činnost Fanclubu 818 určitě zachováme. Kluci budou zcela jistě i nadále rozdávat radost na akrobatických soutěžích nebo leteckých dnech, takže příležitostí k jejich podpoře bude dost.

Jinak, letošní sezónu Air Race Red Bull ještě dokončí a bude pro české fanoušky určitě speciální, protože Martin je na pozici obhájce mistrovského titulu a Petr po výměně motoru určitě půjde výsledkově nahoru. Všichni víme, že na to má, lítá čistě a jediné, co chybělo, byla rychlost letadla.

Jak jste prožívali loňské finále ve Fort Worth?

Fandění ve finále 18. 11. 2018.

Co ti budu povídat, byly to nervy. Na druhou stranu to bylo finále, jak má být. Rozhodnutí v posledním letu a možná i v posledních dvou branách. Prožívali jsme to společně s některými členy Fanclubu 818.

Už několik let máme takovou tradici, že pokud na závod nejedeme, uspořádám pro členy společné fandění někde v restauraci. Přivezeme si vlastní plátno, PC a projektor. Ve společnosti lidí, kteří mají stejný koníček, je ta atmosféra vždy jiná než doma.

Pro zúčastněné se snažím vždy ještě udělat nějaký doprovodný program, třeba losování tipovacích lístků a pro vítěze předání hodnotných cen, souvisejících buď s činností Fanclubu nebo se závody RBAR.

Že jsi letecký fanda, to je jasné. Ale lítáš taky sám?

Začal jsem létat ještě za Svazarmu na letišti v Toužimi, odkud pocházím. Létal jsem tam na větroních s cílem stát se vojenským pilotem. Bylo to v roce 1986. Z dráhy vojenského pilota sešlo, to je ale na delší povídání. Teď plachtařím v Bubovicích. Měl jsem v plachtění docela dlouhou přestávku, létání mě ale stále táhlo a jakmile děti odrostly, přestěhovali jsme se z Černého mostu na západ od Prahy - když jsem zjistil, že na letiště to mám z domova 12 km, už mě nemohl nikdo zastavit... (smích)

Jak jsi v sobě lásku k létání objevil? 

Můj táta, ač nikdy nelítal, se o letectví velmi zajímal, hlavně o to v období 2. světové války. Doma měl na tohle téma hodně knih a když jsem je objevil, plamínek zahořel poprvé. Od prohlížení a čtení knížek o letectví byl jen krok k plastikové modelařině a pak do mého života vstoupil Čmelák z místní STS (strojně traktorová stanice, pozn. red.). Jedním z pilotů tam byl i bývalý vojenský pilot, který věděl, že se o lítání zajímám, a tak mi nabídl svezení a plamen se rozhořel naplno. Sám jsem ještě létat nemohl, byl jsem ještě klučina, ale počkal jsem si.

Já, plachtař.

Po nástupu na střední školu jsem o létání začal reálně uvažovat, ale odrazovaly mě časté nevolnosti v autobuse, který mě denně vozil 50 km do školy. Pak přišlo rozhodování, co po střední škole a jednou z možností bylo stát se vojenským pilotem. A k tomu bylo zase dobré zahájit výcvik ve Svazarmu. Tak jsem v Toužimi začal s elementárním výcvikem na kluzácích. Byla to krása. Nevolnosti pominuly a bylo rozhodnuto - byť jsem se nakonec vojenským pilotem nestal.

Proč ti učarovalo Air Race?

Letecká akrobacie mě vždycky fascinovala. Na letišti v Toužimi se konalo a stále koná několik akrobatických soutěží. Odtud byl k RBAR jen krůček. Nejdřív jsem závody sledoval v televizi, ale jednou jsem si řekl, že to chci vidět naživo. S cestovkou jsem v roce 2014 vyrazil na závod do polské Gdyně. Tam mě ta atmosféra úplně pohltila. Vracel jsem se s tím, že musím jedit na všechny závody, i když to se mi zatím nepovedlo. V roce 2014 jsem ve Spielbergu zažil úžasné vítězství Petra Kopfsteina v kategorii Challenger Class a třetí místo Martina v kategorii Master. Prostě paráda. Pak tu byl rok 2015. Opět závod v Rakousku. Druhé místo Petra. Už v té době jsme o sobě s klukama věděli. Že za nimi jezdíme a fandíme. 

Tam se zrodila idea Fanclubu 818?

Ano. Jak jsem už řekl, Air Race mě úplně pohltilo a to, že v něm Česko mělo hned dva zástupce, ještě zvětšilo moje odhodlání. Pro vznik fanklubu byl zlomový závod ve Spielbergu v roce 2016. Už cestou se ukázalo, že nejsem zapálený sám, a tak jsem vymyslel strategii, jak „naše borce“ upozorníme na to, že tam jsme.

Zrod FC818 - Spielberg 2016.

Při vstupu na závodiště byli nejvíc vidět fanoušci dnes již nežijícího Hannese Archa. Točily se kolem nich televizní štáby i fotografové. Naši kluci byli v hangárech, ale když jsem naší skupině dal pokyn k hlasitému provolávání: "Martin! Petr!", volání uslyšeli a šli přímo k nám.

A co se nestalo, fotografové najednou natočili své objektivy na nás a my museli volání za podpory Martina s Petrem pro všechny přítomné televizní štáby ještě několikrát opakovat. Náš hlasový projev se prostě nedal přeslechnout..... (smích). Moc mě mrzí, že závody ve Spielbergu už od té doby nebyly, jelikož si dovolím tvrdit, že jak pro piloty, tak pro fanoušky to byla velice dobrá  lokalita. Člověk si tam na letadla mohl skoro sáhnout. Budapešť je také super, ale přeci jen letadla tam startují a přistávají jinde, a tak není zážitek komplexní. 

 » Nahlédněte také na web FC818.

Bylo jasné, že fanouškovské aktivity musíme nějak podchytit, tak jsem založil facebookovou stránku s názvem Fanclub Martina Šonky a Petra Kopfsteina a od té doby to frčí a funguje to vzájemně. Pokud nejsme přímo na závodech, ale pouze někde hromadně fandíme, posíláme jim pozdravy v podobě videí a tak.

Lausitz 2017.

Potkáváme se ale i při jiných příležitostech, třeba na leteckých dnech nebo besedách. Začátkem června jsme se v hojném počtu zúčastnili Aviatické pouti v Pardubicích, kde naši borci divákům ukázali, co to vlastně ten RBAR je. Snažíme se, aby na každé takové akci měl fanklub své zastoupení. Myslím, že když se podíváš na reportáže ze závodů třeba v Budapešti, v Rakousku nebo poslední Kazaně, tak je naše síla vidět i slyšet. 

Je sympatické, že podporujete oba české letce stejným dílem, navíc často osobně. Jaká je vaše fanklubová filozofie?

Podporujeme oba stejně, přesně tak. Na závodech přece nejsou vlajky týmu Šonka nebo týmu Kopfstein, jen české vlajky. Měli bychom být hrdí, že naše malá země má v téhle prestižní soutěži hned dva zástupce. Jinak máš pravdu, osobní účast je pro nás klíčová, i když jsme ji nedokázali zajistit na všech závodech seriálu. Všude, kde se ale ukážeme, budíme rozruch. Třeba v Budapešti se místní kameraman Air Race postavil za nás, a vydržel tam celý víkend. Na závodech si nás vždy našla i japonská TV, která s námi dělává rozhovory. 

Kazaň 2019 - výjezdní patrola FC818 s Petrem Kopfsteinem.. 
A ještě s Martinem Šonkou. Foto: Red Bull Media House

Jedním z hlavních cílů při návštěvě závodů je také dostat se do paddocku a díky lidem z obou týmů se nám to daří - pomáhá nám v tom Martinův bratr Pepa nebo Ivan Krákora, u Petra zase Martin Nepovím. Kluci jsou vždy rádi, když nás tam vidí, není nad osobní setkání. Člověk se taky dozví spousty zajímavých věcí, které divákům zůstanou často skryté. Dostaneme se i k ostatním týmům. Myslím, že dnes neexistuje v RBAR tým, který by neznal ty bláznivé lidi v tričkách, bundách, čepicích s logem Fanclubu mávajících českými vlajkami. A docela to našim klukům závidí. Milé třeba bylo, když jsme letos v Kazani věnovali naše tričko mistru světa z roku 2016 Matthiasovi Doldererovi a on měl z toho nefalšovanou radost. Dokonce v tričku hned udělal po letišti kolečko na koloběžce. 

My jsme ale - aspoň podle mě - něco víc, než jen fanoušci ze stadionu. Po zisku titulu Mistra světa jsme třeba pro Martina připravili malé přivítání v Praze na letišti při návratu z USA, takže jsme byli první, kdo viděl a držel v ruce pohár pro mistra světa. Dovolil bych si dokonce říct, že už se jedná o přátelství, a to nejen s klukama, ale s celými týmy. Víme o sobě, jsme v pravidelném kontaktu, řešíme společně věci týkající se závodů, leteckých dnů, naší účasti a tak. Kluci jsou v tomhle opravdu super a vždycky jsou rádi, když se můžou s fanoušky vidět, dokonce řadu našich členů znají jménem.

Beseda v kavárně AdAstra 2019 za účasti Martina Šonky a Radky Máchové.

Co všechno jako fanklub provozujete kromě samotného fandění?

Fandění na závodech a jiných akcích je naše hlavní činnost. Snažíme se ale postupem času dělat i další věci. Třeba jsme zorganizovali besedu s piloty v kavárně Cafe AdAstra, kde pracují lidi s handicapem a Martin jejím ambasadorem. Tady jsme se kromě Martina mohli třeba setkat se špičkovou českou akrobatkou Radkou Máchovou nebo s pilotem Gripenu Ivo Kardošem. Většina lidí ho zná jen z leteckých dnů, ale málokdo tváří v tvář. Pro kavárnu jsme taky vydražili Martinovo triko a výtěžek jejím pracovníkům nedávno předali. Snažíme se účastnit i dalších leteckých akcí jako třeba vyhlašování leteckého sportovce roku. 

Kolik vás vlastně je? 

Je nás asi osmdesát, tedy užšího jádra, říkám tomu "ultras". Něco jako ve Spartě... (smích). Fanoušků, kteří se přidali k našemu otevřenému facebookovému profilu, jsou stovky - celkem něco přes 2000 lidí. V jádru o sobě víme všechno. Každý má své povinnosti, ale taky může čerpat výhody členství jako třeba slevy na zájezdy, přednostní pozvání na společné akce a podobně. Od listopadu 2018 máme Fanclub 818 dokonce zaregistrovaný jako zapsaný spolek. 

Oficiální logo Fanclubu 818.

Je s tím vším docela dost práce, ale mně to dělá radost. A nejen mně, i všem ostatním, kdo mi s chodem klubu a organizováním akcí pomáhají. Mám v týmu super lidi, především svého tajemníka Václava Piheru a pokladní Evu Kolkovou, jejichž partneři jsou ve spolku také. Ti mi s jeho chodem, s výrobou klubových předmětů, organizováním besed apod. pomáhají. K fandění jsem přivedl i mladší dceru a manželku, takže pokud je to možné, jezdíme na akce společně.

Jaká je symbolika čísla 818 na vašem - mimochodem velice zdařilém - logu?

Díky, logo se mi taky moc líbí. Prošlo několika fázemi. Jeho návrh dělala grafická firma, ale v počátcích tam byly prvky loga seriálu RBAR, a tak se po dohodě s oběma týmy logo několikrát upravovalo, aby vyhovovalo autorským právům. Symbolika čísel je jasná. Osmička je číslo Martinova týmu a 18 číslo týmu Petra. Prostě Fanclub Martina Šonky a Petra Kopfsteina nebo ve zkratce Fanclub 818. Petr, jelikož je srandista, si chvilku stěžoval, že by jména měla být podle abecedy... (smích).

Další ze splněných snů - let L-39.

Stando, jaké letecké sny míváš?

Pár se mi jich už splnilo, třeba let s Albatrosem (L-39 ALbatros, pozn. red.). To byla veliká paráda. Další věcí, která se mi povedla, byla výhra v soutěži českého Red Bullu o akrobatický let se skupinou Flying Bulls Aerobatic z Jaroměře. To, že jsem ji osobně znal jak pod vedením už zmíněné Radky Máchové, tak dnes pod vedením Standy Čejky, dalo tomu zážitku ještě větší rozměr.

Ale to víš, pár těch snů ještě je. Mezi ty splnitelné patří možnost akrobatického letu s některým z kluků, to bych si moc rád vyzkoušel. Už jsme o tom několikrát i mluvili, tak snad se to někdy povede. Teď mám ale ještě jeden zbrusu nový - aby se podařilo zachovat Air Race, i když třeba s jiným sponzorem. Uvidíme. 

Povídání Stanislava Plášila zapsal Jan Dvořák 

Foto: Archiv Stanislava Plášila a FC818 (není-li uvedeno jinak)