Jan Smrčka: Nebyli jsme daleko od dobrého rozhodnutí, ale chyběla nám zkušenost

Gordon-Bennet Cup 2018   Gordon Bennett 2018 je za námi. Požádali jsme pilota českého balónu a vedoucího týmu Jana Smrčku o jeho zhodnocení toho, co se událo nejen v uplynulých dnech, ale i během letošní přípravy na tento proslulý závod.

Přestože v okamžiku, kdy vznikaly tyto řádky, byl balón německé posádky GER-1 jako poslední z celého startovního pole ještě ve vzduchu, závod balonářské sezóny s velkým „Z“ pro český tým již dávno skončil a po loňském úspěchu letos přinesl až dvacáté místo. I takové je špičkové balónové létání. Dejme však slovo Janu Smrčkovi.

Letos jsme měli neměli velký rozpočet. Spíš žádný. To se projevilo i na možnosti tréninkových letů. Ve snaze neutrácet jsme se soustředili spíš na přistání, rychlá stoupání a klesání, tedy jak s balónem manévrovat, a pozvali jsme si do koše zkušené německé piloty - Rainera Hasslolda a Ulfa Weisera. Tyto tréninkové lety nám dodaly určité sebevědomí, že s balónem dokážeme dobře zacházet a zvládneme i složité manévry. Ale uletěli jsme nejvíc 75 km za celkem 9 hodin, z toho půlku v noci.

Jan Smrčka byl před odjezdem do Švýcarska hostem Lucie Výborné na Radiožurnálu. Zdroj: ČRo, YouTube

Letošní ročník přinesl velmi nejasný vývoj počasí. Nabízely se celkem tři varianty. Italská, tedy letět přes Alpy do Itálie, byla problematická výstupem do výšky okolo 4 - 5 km. Znamenala velkou ztrátu balastu a riziko "zůstat" nad Alpami. Z Alp pak v případě úspěšného přeletu pokračovat buď do Itálie, kde hrozila značná letová omezení, nebo na Balkán, kde byla podobná "minová pole", silná bora na pobřeží Jadranu a riziko bouřek v Řecku.

» Závod jsme sledovali ve speciálu Gordon-Bennett Cup 2018.

Francouzská varianta znamenala letět na západ s rizikem letu ve velké rychlosti v mistrále nad Středozemní moře a do tlakové níže na pobřeží Španělska, kde měly být rovněž bouřky. O české variantě, tedy proletět nebo obletět blížící se frontu od severu a pak pokračovat přes Čechy do Polska, nikdo moc nemluvil, protože byla hodně divoká a měla dost úskalí. Do závodu jsme šli s tím, že nebudeme příliš riskovat a upřednostníme bezpečnost letu.

Zvolil jsem italskou variantu. Ovšem během stoupání jsme spotřebovali třetinu balastu a ve výšce 2,5 km nad zemí jsem se rozhodl změnit plán a stoupání jsem přerušil. Začal jsem hledat vítr, který vane od Alp a našel jej ve výšce 3 km nad zemí.

V té chvíli nám z řízení letového provozu sdělili, že nefunguje výškoměr našeho odpovídače a dal nám hodinu na opravu. Pokračovali jsme pomalý letem na Curych. Od našeho meteorologa Honzy Horáka jsme dostali zprávu, že fronta se rozpadá a že její projevy nejsou výrazné. Vypadalo to, že budeme moci použít českou variantu. Dolétli bychom aspoň do Mnichova.  

Letěli jsme tedy proti frontě a čekali, co s námi provede. Bylo asi 10 hodin v noci, řídící nám povolil pokračovat v letu. Před půlnocí jsme dosáhli fronty a zahalily nás mraky. Nad FL 100 jsme nemohli. Ve výšce okolo 3,5 až 4 km bychom mohli přečkat přechod fronty a pak pokračovat směrem do Čech. Meteorolog nás snažně prosil, abychom zde zůstali.

Český tým na ranním briefingu v den startu. Foto: Vladimír Ekrt 
Balóny připraveny. Foto: Vladimír Ekrt

Ale loňská zkušenost, kdy okolo nás proletělo dopravní letadlo ve vzdálenosti okolo 300 - 400 metrů na stejné letové hladině, mi nedala a rozhodl jsem klesat pod hranici oblačnosti. Navíc stoupavé a klesavé proudy v mraku balón zvedaly a zase ho posílaly k zemi. Vyrovnat se s tím stálo hodně úsilí a balastu. Kopilot Aleš Vašíček to však zvládal velmi dobře.

Z oblačnosti jsme se dostali někdy pod hranicí 2 km. Tady vítr foukal zpět na Bern, a my se dostali zase před frontu. Nad Bernem jsme znovu nastoupali do výšky okolo 3 km. Zůstali jsme stát. Chvíli jsme se kochali pohledem na Bern a Alpy ozářené měsícem. Bylo okolo půlnoci a my jsme přepočítali balast. Měli jsme ho ukrutně málo. Loni jsme měli tak málo balastu po 16 hodinách letu někde Polskem. Teď jsme letěli asi 5 hodin a do rána zbývalo 7 hodin. Nedobré vyhlídky. Navíc se k nám začaly blížit mraky ze všech stran.


Posádka a členové stíhací skupiny po přistání balónu ve Francii. Foto: Vladimír EkrtPreventivně jsme začali klesat. Ve výšce okolo 2 km jsme se dostali severozápadního proudění, které nás vedlo do mistrálu, a to se mi nelíbilo. Vrátili jsme se zpět tam, kde se nic nedělo, a čekali do rána. Věděli jsme, že pro nás závod skončil.

Okolo páté hodiny ráno jsme doprovodu oznámili očekávané místo přistání a začali klesat. Vítr měl rychlost okolo 45 km a nárazy byly okolo 70 km/hod.  V koši jsme "uklidili", nasadili helmy a vyhlíželi místo, kde bychom mohli přistát. Před Pontarlier vítr uhnul na západ a hnal nás od Moře klidu do lesů. Zde byly malé travnaté mýtiny, které skýtaly šanci na přistání. Jednou nás poryv srazil do lesa, ale dostali jsme se ven. Nakonec jsme přistáli na opravdu malé mýtině a všechno dobře dopadlo.

Později jsme zjistili, že Českou cestu si od začátku zvolil tým Polsko 2 a kousek od našeho přistání v tom Moři klidu čekal, až přejde fronta a pak vyrazil. Nezbývá než jim pogratulovat, byl to mistrovský kousek. Takže v roce 2020 bude pohár v Polsku.

Mimochodem, Poláci v poháru zdaleka nezvítězili poprvé. V době předválečné dokonce třikrát po sobě: v roce 1933 to byla posádka Hynek - Burzynski (1361 km), 1934 Hynek - Pomaski (1333 km) a v roce 1935 Burzynski - Pomaski (1650 km). Ještě před druhou světovou válkou, v roce 1938, získal pohár i tým Janusz - Janik (1692 km). Po čtyřicetileté přestávce, kdy se závod nekonal, se poprvé letělo v roce 1983 a kdo vyhrál? Poláci, pochopitelně... Byli to Makne - Cieslak (690 km). Hezké, že? Za zmínku stojí i to, že vítěz z let 1933 a 1935 Zbigniew Burzynski v letech 1967 a 68 pomáhal Balonklubu postavit prvnî poválečný balon.   

Letošní závod byl v nejednom ohledu výjimečný. Ještě nikdy v historii poháru se například nestalo, že by se hned po startu pole soutěžících rozdělilo na dvě skupiny, z nichž každá letí na úplně jinou stranu, navíc vítěz a druhý v pořadí přistáli každý na jiné straně kontinentu. Jeden na severu a druhý na jihu. To svědčí o veliké složitosti tohoto ročníku a kráse a dramatičnosti ballooningu, jež pohár Gordon Bennetta nabízí.

Jsem rád, že jsem u toho mohl být a že jsme nebyli tak daleko od dobrého rozhodnutí. Ovšem chyběla nám zkušenost i praxe. Děkujeme všem, kteří nás podporovali a pomohli. 

Účast české posádky v letošním ročníku Gordon Bennett Cupu se mohla konat díky těmto sponzorům:

• ŘLP ČR, s.p.
• Fotolab
• SOLSOL, s.r.o.
• Sedita = I.D.C. Praha, a.s.
• Flying Revue.

Michal Beran, Jan Smrčka