S malým letadlem letěl přes letiště v Los Angeles, Manhattan i Viktoriiny vodopády

 Rozhovor Pilot Jiří Pruša má dnes asi nejucelenější sbírku fotek a videí z VFR létání nad evropskými ostrovy. Na kontě má i oblet Manhattanu či přelet obřího Los Angeles International Airport. Je také držitelem portugalského dálkového rekordu, řešit musel i pár krizových situací.

Los Angeles International Airport

Co tě při letech do zahraničí potěšilo?

Vždycky mě potěší přátelská spolupráce řídících letového provozu, pracovníků na letišti nebo jiných pilotů. Příkladů mám víc. Namátkou: manažer letiště Glenforsa ve Skotsku sice neměl na letišti palivo, ale ochotně mi sehnal kanystry a odjel se mnou ke vzdálené pumpě pro benzín ve chvíli, kdy jsem u něj přistál s takřka prázdnou nádrží. 

Oblet Manhattanu

Rád vzpomínám i na dispečery, kteří projevili pochopení pro mou snahu přeletět a nafilmovat zajímavá místa. Třeba chorvatský při obletu Plitvických jezer, italští při přeletu centra Florencie a kráteru Etny, nebo finský a švédský, kteří mi umožnili letět nad Helsinkami a Stockholmem. A spousta dalších.

A co rozhodilo?

Spolehlivě mě rozhodí, je, když letím nad pro mě dosud neznámou oblastí a na předepsané ani náhradní frekvenci se mi nikdo neozývá. Nejvíc jsem tenhle problém prožíval při letu z Řecka do Turecka, kde jsem asi hodinu nebyl schopen navázat spojení a před TMA Instanbul jsem musel „zastavit“ a v kruzích stoupat a klesat a pořád dokola zkoušet spojení navázat. Podařilo se to až díky kolegialitě pilota Lufthansy, který moji zprávu předal tureckému dispečerovi a od něj mi pak předal další instrukce. Podobnou situaci jsem zažil u Madridu a při průletu kolem vojenského letiště Maritsa v Řecku. Takové věci zažívám nerad, nicméně vyhnout se jim čas od času nelze a je potřeba je umět řešit. 

Evropské ostrovy z nebe

Hodně nepříjemné mohou být i jiné situace, například administrativní. Být například nachytán kontrolou úřadu civilního letectví v chorvatském Zadaru bez papírů k letadlu, které spokojeně trůní v aktovce zapomenuté na křesle na domovském letišti, to člověka rozhodí vcelku dost, i když nejde o život. Nebo třeba snaha přistát na skotském ostrovním letišti Barra, kde jsou dráhy sice krásně namalované na mapě, ale v reálu místo nich vidíte jen bahnité mořské dno po odlivu. Dispečerovi dalo opravdu hodně přemlouvání, abych do toho marasmu letadlo posadil. Podařilo se, ale myslím, že další přistání na tomhle unikátním mořském letišti si příště rád odpustím. Píšu o tom v tomto článku pro iDNES.cz. 

Zatímco tohle jsou zkušenosti spíše adrenalinové, byrokracie, ta člověka opravdu namíchne. Setkat se s ní při zahraničním létání můžete téměř všude, proto je dobře s ní počítat. Rozhozený pilot s bušícím srdcem je nebezpečný sobě i ostatním. Nárůst byrokracie lze úspěšně vysledovat s tím, jak se člověk pohybuje směrem na jih a východ. Když vám jako podmínku povolení letu do hor v Gruzii dají to, že musíte ve dvoumístném letadle letět s vojenským navigátorem a k tomu ještě vzít dohlížitele z ministerstva zahraničních věcí, tak se můžete smát nebo plakat, ale to je tak jediné, co s tím můžete dělat. Do hor se tu zkrátka nepodíváte.

Docela slušně vás rozpumpuje i to, když přistanete na hezkém přímořském letišti ve Francii a během pěti minut je tu policista s pomocnicí a vy místo vytouženého oběda strávíte hodinu prověřováním všech papírů i kompletního předepsaného vybavení. Pokud na někoho platí Hrabalovo: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!, tak to byli právě tihle dva. Pro jejich ospalé nicnedělání je pilot s cizím přízvukem ve vysílačce pravým požehnáním a signálem k horečnému prokazování pracovních zásluh.

Před startem na jednu z expedic pro iDNES.cz.

Obzvlášť mizernou náladu mi zařídilo auto Follow me na řeckém ostrově Korfu - vedlo mě na stojánku tak, že křídlo mého Dynamicu se dostalo nad plochu s neposečenou trávou, ve které se rafinovaně schovávalo odhozené staré zábradlí. Urazil jsem o něj pitotku a pak čekal tři dny, než jsem dostal z Příbrami novou.

Při nabírání zkušeností člověk občas musí projít i nepříjemnými situacemi.

Nepříjemné zážitky sem tam člověk při delších letech má. V mých případech to bylo počasí nebo již zmíněné problémy s komunikací. Moje hlavní kritické situace, na které si vzpomínám, byly asi tyto: nechtěné vletění do mraků nad Alpami, ve kterých byla navíc schovaná bouřka. Následoval průlet jejím okrajem s krupobitím, narůstající námrazou a zhasnutými oběma displeji mého tehdejšího Cirrusu, navíc bez viditelnosti země či čehokoliv dalšího – bylo to možná pět nejdelších minut mého života. Rozhodně nikomu nedoporučuji něco takového zkoušet. Sám dělám vše, abych to neopakoval. Never more tady platí na sto procent.

Jiří Pruša

Jiří Pruša se věnuje letectví celý profesní život. Byl vysokým manažerem IATA v Ženevě, viceprezidentem ČSA, nyní je aktivní v soukromé sféře. Rozšířil globální distribuční systém Galileo do řady zemí střední a východní Evropy.
Věnuje se také dálkovému VFR létání a je vydavatelem časopisu Flying Revue.

Radost mi neudělal ani velký boční poryvový vítr. Ve Splitu mě donutil k opakovanému přistání - povelo se až napočtvrté! Ani přerušení finále na letišti v Rijece s diverzí do Puly nebo přistání s bočním turbulentním větrem na letišti v Madeiře nepatřilo mezi zážitky, které bych si rád zopakoval. Na ostrovech je vítr velmi častý a protože řada mých letů vede právě na ostrovy, tak mám s problémy bočního i turbulentního větru už poměrně hodně zkušeností. Na ostrovech k tomu přistupuje fakt, že nemáte jinou alternativu než přistát. 

Velmi exotickou situaci jsem zažil v Namibii, kde spolu sousedí horká poušť Namib a studená voda (cca 15°C) Atlantského oceánu. Při promísení vzduchových hmot nad nimi se může během pár desítek vteřin vytvořit neprůhledná mlha. Právě to se mi stalo při letu ze Swakopmundu do Luderitzu. Překvapení z toho, že z počasí bez obláčku a s nekonečnou viditelností jste během okamžiku v totálně neprůhledné mlze, je grandiózní. Byla to moje první zkušenost z letu v IMC, ale naštěstí jsem si vzpomněl na poučku „nevěř instinktům, věř přístrojům“ a tak jsme se z toho v pořádku dostali.  

Viktoriiny vodopády jsem fotil na vánoce roku 2010.

Jaké máš největší "zářezy na pažbě"?

Mezi svoje největší úspěchy počítám průlet Manhattanem přes Hudson a East River v New Yorku ve výšce 1000 stop nebo průlet nad mezinárodními letišti Los Angeles a San Francisco. Velký zážitek byl přelet Viktoriiných vodopádů na hranici Tanzanie a Zimbabwe a přistání na letišti Barra ve Skotsku, jak říkám výše. Přelet z ostrova Madeira do Benavente v Portuglasku mi přinesl jakýsi portugalský rekord, dokonce se mnou kvůli tomu točila tamní národní televize.

Za hlavní úspěch ale považuji to, že mám dnes zřejmě nejkompletnější databázi videí a fotografií evropských ostrovů ve Středozemním, Baltském i Severním moři a Atlantském oceánu. K tomu řadu sopek a hlavních měst. Společně s režisérem Nikolaevem jsme při přípravách filmu Legionáři také buď jediní nebo jedni z velmi mála Čechů, kteří létali na historickým bojištěm městečka Zborov na Ukrajině.

Text: Jan Dvořák, Foto&video: Jiří Pruša, Jindřich Ilem

Flying Revue - milujeme létání