Jak jsem si neskočil padákem

14.12.2018

Vzpomínky letců 5. V dnešním díle vzpomínek letců se vydáme na Kladno, tentokrát do civilního létání. Karel Kopr vzpomíná na poněkud dramatický cvičný skupinový seskok.

V zimě roku 1957 bylo pilotům motorových letadel letiště Kladno oznámeno, že každý musí mít alespoň jeden povinný seskok padákem. Účelem tohoto nařízení bylo, aby se piloti v případě nemožnosti realizovat nouzové přistání nebáli a věděli, jak opustit letadlo padákem, který ve většině letů měli na zádech, nebo se na nich podle typu padáku sedělo. Seskoku měla předcházet pozemní parašutistická výuka a nácvik v tělocvičnách. Motoroví piloti však vzhledem k jejich značnému pracovnímu vytížení na tato školení a nácviky nedocházeli.

V letních měsících potom náčelník letiště Kladno vyhlásil povinné seskoky padákem. K výsadku byl určen dvouplošník Antonov AN-2, známý na českých letištích jako „Andula“. (Rozpětí 18.8m, hmotnost prázdného letounu 3410 kg, pro 14 parašutistů, motor 1000 HP, max. rychlost 253 km/h, dostup 4350 m).

Ten den se sešlo na kladenském letišti asi 30 motorových pilotů. Protože by se do letounu na jeden zátah všichni nevešli, losovali jsme, kdo poletí prvním letem a kdo až druhým. Vylosoval jsem si druhý let.

Jeden z kamarádů Andulu pilotoval, a tak si účastníci před startem domluvili, že přece oni – staří borci - nebudou skákat z předepsaných 600 m pro parašutistické žáky. Když budou mít teda štěstí a padák se jim otevře, tak většinou si chtěli skočit z větší výšky, aby měli čas rozhlédnout se po okolí a vychutnat si tak ten jediný předepsaný seskok.

Výsadkový průvodce po provedení úkonů, předepsaných před seskokem, dal asi ve výšce 3000 - 3500 m pokyn k výskokům. Někteří piloti, když stáli u otevřených dveří a viděli z té výšky malinké letiště, dostali najednou strach. Různě váhali, vzpírali se a některé musel otrlý výsadkář i z letounu vystrčit. Tím docházelo k různým prodlevám, muselo se znovu nalétávat do bodu výsadku, poslední z várky už vyskočili dost daleko za určeným bodem.

Co se však nestalo. Vzhledem k větší výšce výsadku se někteří piloti po výskoku dostávali do stoupavých termických proudů, místo klesání místy i stoupali a poletovali na padáku. Jejich ovládání padáku bylo ve většině případů nedostatečné a dostat se z té výšky na letiště se nepodařilo nikomu. Někteří přistáli poblíž letiště, někteří i ve vzdálenosti větší než 10 km.

Do dnešních dnů pamatuji, že jeden přistál na střechu stodoly, sjel po taškách, utrhl a poškodil okap, spadnul do hnoje a děsně smrděl. Když podal telefonickou zprávu o tom, kde se nalézá, a letištní auto pro něj přijelo, nechtěli ho kamarádi vůbec naložit a dovézt na letiště, protože nastaly dohady o tom, kdo auto potom vyčistí a odstraní z něho kapající močůvku.

Trochu hůř dopadl (a to doslova) další pilot. Přistál do oranice na poli daleko od letiště a zlomil si nohu. Chvíli trvalo, než byl nalezen a dopraven do nemocnice. Bohužel byl v té době hlavním stavbyvedoucím výstavby kaučukárny v Kralupech a jeho nepřítomností po dobu léčení se výstavba dosti zdržela.

Ostatní po okolí roztroušené piloty sváželi na letiště několik hodin. Stále však ještě někdo chyběl. Byl jsem proto vyslán s motorovým letadlem, abych se po postrádaných pilotech podíval ze vzduchu. Jednoho, který dopadl také dost špatně, jsem nalezl v hlubokých křivoklátských lesích.

Bílý padák na vrcholech stromů jsem uviděl z dálky. Po přistání jsem na letišti ohlásil, kde přesně se on i ostatní postrádaní piloti nacházejí. Když kamarádi letci pracně a náročně po několika hodinách „křivoklátského“ pilota našli, zjistili, že se mu podařilo přistát na vysoký strom, přičemž se padák zachytil téměř na vrcholu stromu. Jeho tělo klouzalo po větvích stromu, a téměř se nezranil.

Pád se však zastavil ještě ve výši asi 10 m a náš výsadkář neměl v dosahu žádnou větev, na kterou by se třeba rozkýváním dostal. Aby se vymanil z popruhů padáku, což bylo možné jediným pohybem, na to neměl odvahu. Bylo vysoce pravděpodobné, že by se dopadem z této výšky na kamenitou, šikmo položenou půdu mohl zranit. Tak tam visel a čekal na náhodného chodce nebo kamarády. Ti, když ho konečně našli, sehnali v blízké hájovně dlouhý žebřík a pomocí větví a žebříku uvězněného pilota osvobodili. Ještě pracnější ovšem bylo sundat padák z vrcholu vysokého stromu.

Když se všichni konečně vrátili na letiště, náčelník rozhodl, že si nevezme na svědomí, aby se některý z nás zabil. „Parašutistické teoretické ani praktické školení jste nenavštěvovali, padák řídit neumíte, a tak druhá skupina dnes už skákat nebude!“ Tak jsem si tím padákem nakonec neskočil. Zda to bylo k mé škodě nebo štěstí – to už se nedozvím.

Karel Kopr

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota.

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví.

-fr-