Jak jsem při hotovosti málem doletěl až do Berlína

18.1.2019

Vzpomínky letců 10. Hotovost byla vážná disciplína. Přesto se tu najdou i úsměvné historky. Ta dnešní od Míti Miloty je jednou z nich.

K odlehčení předchozího vážného vyprávění bych dal k lepšímu poněkud nezbednější povídání na téma hotovost. Tahle událost se odehrála již v době přece jen určitého uvolnění studené války a doznívání poněkud bohatýrských časů, panujících kdysi v letectvu.

Jeden z příslušníků 8. slp, pilot (v té době už bohužel pouze bývalý) Ťoupal, zvaný nevím proč „Pupík“, se rozhodl vstoupit do stavu manželského. Jednalo se o velmi oblíbeného, kamarádského a veselého člověka, takže nebylo divu, že většina zejména pilotů považovala za čest zúčastnit se aktu na radnici Prahy 1 a zejména potom za milou povinnost přijít s kamarádem oslavit tento životní předěl do baru hotelu Ambassador.

I když účastníci obdrželi pozvání, bylo samozřejmostí, že pro konsumaci nápojů platí pravidlo „každý za své“, jinak by Pupík šel do manželství se značným dluhem. Tím však současně také padly případné limity spotřeby, takže záleželo výhradně na každém, jak se cítí.

Vzhledem k cenám, panujícím v tomto podniku, se někteří z nás drželi poněkud při zdi, ale pár jedinců, kteří pobrali zrovna nějaké příplatky za lety v mracích a v noci (za to se tehdy platilo nezdaněných 100,- Kčs za hodinu letu, t.j. 1,66 Kčs/min., o kterých navíc manželky nevěděly, takže 12 - 15 minut už vydalo na velkého panáka i v uvedeném nóbl baru), se rozhodlo směnit odlétané hodiny za alkohol.

Nálada stoupala s klesající hladinou alkoholu ve sklenicích a jeho stoupající hladinou v krvi, protože na příští dny nebyl naplánován žádný letový den. Pluk měl pouze postavit do denní hotovosti dva piloty. Pupík se ženil 29. dubna. Proč si to tak přesně pamatuji, vyplyne z dalšího.

Jedním z pilotů, na které připadla následná denní hotovost jsem byl já, druhým členem naší dvojice potom – jak jinak – můj tehdy stálý vedoucí Trnka (známý pod přezdívkou „Píďa“). Denní hotovost se tehdy držela ještě systémem od svítání do soumraku. Slunce v době, o které je řeč, vychází tak někdy ve 4,45, svítání je proto 4,15. Nástup hotovosti na sál je proto ve 3,45, před tím si musejí hotovostní piloti dojít k dozorčímu pluku pro mapy a volací znaky (tyto věci se považovaly za tajné a byly proto uchovávány u dozorčího).

Mě 2 koňaky stačily ke štěstí a tak jsem se, také vzhledem k nadcházející hotovosti, odebral někdy okolo 21. hodiny z baru domů. Bydlel jsem na Letné, do hotovosti mne vozila Tatra osmsetpětka, takže jsem musel vstávat někdy před 3,00 h. Jinak na tom byl Píďa, který bydlel na sídlišti ve Kbelích a do zaměstnání jezdil, jako většina tamních usedlíků, na kole. Nechtělo se mu jet tramvají a autobusem do Kbel sám, tak se zdržel s ostatními. Pokud se chtěli dostat do Kbel do půlnoci, kdy ještě tramvaje a autobusy jakž tak jezdily, museli ukončit radovánky někdy těsně po jedenácté, což také učinili.

Do té doby ovšem pár skleniček na jejich osobních účtech přibylo, takže (podle pozdější rekonstrukce událostí) jízda tramvají probíhala poněkud v rozporu s dopravním řádem, kde se výslovně pravilo, že z přepravy jsou vyloučeny osoby podnapilé. Např. na Invalidovně se jeden z účastníků rozhodl, že už ho to v tramvaji nebaví, vystoupil a odmítal vrátit se na její palubu. Přítomný velitel letky okamžitě uvážil, že základní operační jednotkou letectva je dvojice, a proto dal příkaz jejímu druhému členovi, aby také vystoupil a o spolubojovníka se postaral (ti došli domů až nějak k ránu).

Píďa nastoupil do kbelského autobusu s ostatními, ale vědom si skutečnosti, že má v kasárnách kolo a ráno hotovost, vystoupil u kasáren, aby nejezdil zbytečně do Kbel a zpátky, to bylo logické. Stejně logicky usoudil, že by se měl do hotovosti trochu prospat. Odebral se proto na svobodárnu, která byla v objektu kasáren hned vedle budovy pluku, otevřel první dveře, které se otevřít daly, obyvatelům místnosti autoritativně přikázal, aby ho ve čtvrt na čtyři ráno vzbudili, neboť jde do hotovosti, a okamžitě usnul. No, co jim zbývalo – vzbudili ho ve 3,15 a byli rádi, že se do rána také oni ještě trochu prospí!

S Píďou jsme se sešli u dozorčího pluku, kde jsme si byli vyzvednout mapy a volací znaky, vyšli z kasáren a šli přes silnici k letištní věži, kde byl také operační sál pro navádění, abychom se domluvili s vedoucím směny jaké jsou pro ten den signály "Jsem vlastní letec", jak a kde se budeme hlásit na radiu po startu atd. Píďa měl zpěvnou náladu, já se ochotně přidal a tak náš zpěv o slepičce kropenaté drobného peří vylákal z hlubin věže vedoucího směny, Mirka Foldynu, ještě dřív než jsme tam dorazili.

Mirek byl zkušený kozák a jeden z nejlepších návodčích, které jsem znal. Šli jsme s Píďou celkem rovně, a i když jsme hulákali, slova písně jsme nepletli, Mirek znal události předešlého dne a bylo mu jasné, že svěžejší piloty do hotovosti nesežene, nehledě k obrovskému průšvihu, který by způsobil. I populární major Haluška věděl, že je lepší vyřešit problém ve vlastní pravomoci, než na pluk přivolávat blesky shůry, Mirek nás pečlivě instruoval, nechal si to zopakovat a potom prohlásil, že teď půjdeme odtočit motorovky a potom si můžeme jít na jeho odpovědnost zdřímnout v hotovostní boudě do 6,00, ale potom už vše jako obvykle!

Stalo se a od 6 hodin jsme byli O.K., připraveni ke všem službám na zemi i ve vzduchu. Alespoň jsme si to všichni mysleli. Nadešla asi desátá dopoledne, když tu náhle telefon: „Proveďte vítr!“, raketa, start. Předpisově jsme odstartovali v časovém limitu, ohlásili se Mirkovi a ten nás začal navádět. Vycvičeni jsme byli, ve dvojici jsme píchli mraky nahoru a asi v 7000 m jsme v bezoblačné obloze pílili na přepad cíle, k němuž nás Mirek neomylně vedl. Po nějaké chvíli jsme také cíl viděli. Byl to bombardovací Il-28, který jsme identifikovali jako sovětský, přečetli do radia pro kontrolu trupové číslo a obdrželi rozkaz provést na letoun dvě zteče, protože šlo o jakousi mezinárodní „trenýrovku“, jak se říkalo. (Nešlo o trenýrky, ale nácvik a kontrolu pohotovosti a schopnosti vyřídit to s předem neplánovaným cílem. Ani Mirek ze začátku nevěděl, že navádí vlastně cvičně.)

Sovětčík letěl odněkud z Polska přes nás a Maďarsko domů a proto šetřil palivo, letěl v té výšce tak odhadem 280-290 km/h na silné ručičce (ta ukazuje rychlost, podle které se řídí manévrovatelnost letounu, tenká ručička ukazuje rychlost vůči zemi), takže i naše zteče byly poněkud dobrodružné, prováděli jsme je s rychlostí tak 370 km/h na silné. Nějak nám to ani nepřišlo. A teď proč Pupíkova svatba musela být 29. dubna: Když jsme provedli přepad, sovětský letoun, který neznal naše volací znaky, nám poblahopřál: „Malenkije, ja balšoj – pozdravljaju vas s prazdnikom!“ Blahopřál nám k nadcházejícímu 1. máji! Takže let se nutně musel odehrát 30. dubna.

Celkem až potud bylo vše v naprostém pořádku, jak to má být. Po ukončení úkolu jsme byli nad mraky a dostali povel odpoutat se a letět domů. ARK (automatický radiokompas, který ukazuje směr ke stanici) jsem měl naladěn na kbelský přívod, Mirek nám dal kurz domů asi 2850, letěli jsme standardní rychlostí hotovosti, t.j. 600 km/h. Měl jsem jakýsi nejasný pocit, že jsme v tom okamžiku byli někde v okolí Pardubic, takže do Kbel by to mělo trvat tak něco okolo 9-10 minut. Ale byl to skutečně jen pocit, člověk si podle kurzů navádění, rychlosti a času tak nějak podvědomě představuje svoji polohu, ale nic jistého to není. ARK mi při kontrole naladění pípalo znak kbelského přívodu, tak jsem se držel ve dvojici s Píďou a užíval si krásného nebe a klidného letu nad mraky (a vidiny alespoň 80,- Kčs příplatku za let za ztížených povětrnostních podmínek).

Minulo asi 10 minut, ARK mi přepadlo na 1800, ale Píďa letí dál. Překontroloval jsem ladění, zacvakal radiem na Píďu a ukazuji mu, že už jsme za stanicí. Ukázal mi, že podle něj je všechno v pořádku (na radiu jsme raději moc nemluvili), že má naladěno ARK a ať se nestarám. Je vedoucí – tak jsem se nestaral! Za chvíli však i na Píďu přišly tzv. „charakteristické pohyby“, svědčící o ztrátě orientace, kdy se pilot v kabině začne jaksi vrtět, kontrolovat naladění ARK, kontrolovat znaky a frekvence přívodu, sesouhlasovat kompas atd. Tak uplynula zase nějaká chvíle a když už jsem navzdory subordinaci chtěl na vlastní triko převzít vedení, protože jsem měl oprávněný dojem, že cosi není v pořádku, zařvalo na nás radio: „Točte okamžitě o stoosmdesát doleva!“ Píďa to poslušně zlomil.

Následoval povel „Zvyšte na maximál!“, t.j. na 1000 km/h. V ten moment tomu Píďa nasadil korunu, když se otázal: „Máme zahodit baky (přídavné nádrže, se kterými nešlo a ani se nesmělo takovou rychlost docílit)?“ Ozval se zoufalý hlas: „Nezahazovat, pokračujte maximálkou s bakama!“ a začalo navádění. Mirek nás předpisově dovedl až na začátek zatáčky na přistávací kurs, mraky jsme píchli dolů jednotlivě.

Přistáli jsme, zarolovali zpátky na hotovostní stojánku a už vidíme, jak tam stojí „uvítací výbor“: velitel letky, velitel pluku, letovod pluku, letovod velitelského stanoviště a možná ještě někdo, už nevím. Sláva to byla prostě veliká. Následoval výslech, ze kterého vyplynulo, že jsme narušili hranice NDR, a kdyby nás nevrátili, že jsme letěli snad až do Berlína. Píďa tvrdil, že měl ARK naladěno, ručička mu nepřepadla – tak letěl, nikdo nám přece nic neříkal. To bylo zase trochu na Mirka, který se spolehl, že když nám dá kurz domů, tak dvěma zkušeným borcům nemusí už dál napovídat. Hájil se, že v rámci hlášení o úspěšném navedení, hlášení trupového čísla a já nevím čeho ještě co musel reportovat „vejš“, nějak neměl čas sledovat ještě zákres. Jakmile zákres viděl, že hned zasáhl!

No, dalším vyšetřováním se ukázalo, že Píďa měl naladěnu jakousi německou stanici, která se jen o pár kilocyklů frekvenčně lišila od kbelského přívodu, ze kterého proto slyšel pípat správnou značku. Spolehl na ARK a nevěřil tomu, co mu ukazuji, když přece značku slyší, což ovšem před přítomnými neinzeroval. Trval na svém, že letěl na ARK a značku přívodu slyšel. Já byl zticha, jaksi mně nepříslušelo mísit se do hovoru, když mluví dospělí, a nebudu přece dělat chytrého, že já měl naladěno líp. Na radiu nikdo nic nemohl slyšet, s Píďou jsme si jen ukazovali. Nakonec to nějak uzavřeli s tím, že Enderáci si nestěžovali, možná o tom ani nevěděli a kdo ví, zda jsme za hranicí vůbec byli.

Že německá stanice stahuje kbelský přívod, se snad také vědělo, já prohlásil, že jsem držel skupinu a o ARK se nějak moc nestaral, Mirek vysvětlil, že má jen jedny oči a když měl hovor s nadřízenými, že nemohl sledovat zákres, nakonec kurs domů nám dal. On asi i velitel pluku věděl své a raději to nerozmazával. A tak jsme z toho všichni nějak vybruslili, nám nakonec přibyla asi stovka na dlaň, takže to byl rentabilní podnik. Jak to vysvětlili nahoru nevím, ale vzhledem k fůře zaangažovaných se viníka najít nepodařilo.

Jenom já v skrytu duše vím, že vedoucí budil místy až příliš klidný dojem. On vliv výšky se zbytkovým alkoholem vykoná své. Já na tom byl díky dřívějšímu odchodu z večírku o něco lépe. Svoje závěry jsem si ale do budoucna z toho udělal.

Více o hotovosti ještě za týden.

Míťa Mike Milota

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota.

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví.

-fr-