I cesta může být cíl aneb vírníkem nad čarokrásnými Transylvánskými Alpami

Všichni o nich pořád mluvili: už jsi byl v rumunských horách? Ne? Jak to?! To musíš vidět! Dal jsem tedy na kamarády, a na Calidusu, mém vírníku, vyrazil na jihovýchod. A nelitoval jsem ani vteřinu. 

Kamarád a výborný fotograf Ríša tráví letní dovolené posledních 20 let právě v Transylvánii, také přátelé enduristé a čtyřkolkáři na rumunské hory pořád pějí ódy. Nedá se nic dělat, už mě nebaví jen poslouchat chvalozpěvy na tamní krásnou nedotčenou přírodu, musím tam letět a vidět to na vlastní oči. Náš paramotorový dealer a kamarád Florin žije v Brašově - samém centru Transylvánských Alp. Létá na paramotorech i na vírníku, to se báječně hodí. Je tedy na čase osedlat Calidus, přibrat pár kamarádů a vyrazit. Už se nemůžu dočkat! 

Vírníkem nad Transylvánskými Alpami. Video: Nirvana (kamera J. Jindra a R. Nekl, střih J. Jindra

I cesta může být cíl

Každý výlet začíná objednávkou počasí a tentokrát je dodáno 100% dle objednávky. Tlaková výše, pátek a sobota mírný vítr ze severu, který se má v neděli měnit na jižní a v pondělí přecházet na jihovýchodní až východní.

V pátek dopoledne motory vírníků překřičí pracovní týden, který právě skončil, a z Přerova nás nesou na Slovensko. Tahle země a její hory se mi nikdy neohledí (stejně jako Hostýnské vrchy při paramotorových výletech). Kochám se, užívám si pohledy dolů a Calidus mi k tomu zpívá svou bručivě spokojenou píseň.

Baví mě, že předem přesně nevím, kudy poletím, ani kde budu spát. I cesta může být cíl, zpívá Mňága a já s ní naprosto souzním. Cílem výletu je přece vždycky především cesta sama. Proto nemám rád velké plánování trasy a noclehů a pokud letím sám, nebo s malou přizpůsobivou skupinou, nedomlouvám nic dopředu. Nechávám věci volně plynout, jsme přece na cestě, navíc svobodní jako ptáci. Tak proč si to kazit honičkou za přeludem dokonalého harmonogramu. 

Vysoké Tatry. Foto: Richard Stadler

Kluci to vidí stejně, tak se můžu spokojeně nechat unášet nad horami, pastvinami a lesy a nasávat všechnu tu krásu pod sebou. A protože jí to - svoboden - dovolím, vzlíná zdola až ke mě a plní kabinu Calidusu i mě až do morku kostí čímsi, co se ani nedá dobře vypovědět.

A propos, kluci... Ríša je přírodní muž, turista a fotograf a vidí svět diametrálně jinak než já svým technickým pohledem. Ostatně, můžete to vidět na jeho fotografiích. 

Potulní kejklíři. Foto: Richard Stadler

Jarda je celoživotní dobrodruh a cestovatel, kameraman. Jeden z pionýrů padákového létání. Když jsem po něm chtěl půjčit pastu na zuby, říkal, že tentokrát cestuje nalehko. Což v jeho pojetí znamená kameru jak stodolu, stativ, dron, počítač se střižnou, hard disk, Go-Pro kamery. Žádná další zavazadla. Zato s sebou jako obvykle veze svůj uklidňující přístup. Když jsme po jednom dlouhém startu v horách nemohli přeletět dráty a já se potil, klel a vyhlížel, kde s tím upereme, Jarda klidně vzadu vytáhl kameru a celou situaci stoicky natočil. Robert je producent, kameraman a padáčkář a nově dobrý pilot vírníků a Mirek, pilot padáků, krosen a vírníků, zase pohodář ze severních Čech. Super sestava. Takže vzhůru k jihovýchodu.

Jaj..., vírníky?! To musíte prísť!

V Kamenici nad Cirochou, padesát kilometrů od Košic, jsem se vytasil s tím, že nemám domluvené mezinárodní letiště pro opuštění Schengenu a budu možná trochu telefonovat a experimentovat. Odhadl jsem tým dobře - kluci si lehli do trávy a v pohodě diskutovali o zážitcích z dosavadní cesty. Ve hře bylo asi pět letišť, nakonec vyhrály Košice: "Jaj..., vírníky jsme tu estě nemali...! Musíte prísť!" Tomu přece nelze odolat.

Košické letiště. Foto: Richard Stadler

Odbavení tudíž v pohodě a už zase do vzduchu a jsme nad Maďarskem. Ríša objevuje na pro mě nezáživné rovině neuvěřitelné obrazy, nad jeho fotkami hned večer v našem prvním rumunském noclehu ve městě Arad žasnu. Druhý den ráno se jdu proběhnout městem a objevuji krásné, docela moderní centrum evropského typu. Potkávám kolegu běžce - jak se ukáže, chystá se na horský 90 km ultramaraton s převýšením 7 tisíc metrů. Koná se v létě v rumunských horách u Brašova. Tak mi dal tipy na rumunské vrcholy, které určitě musím vidět.

Naši sestavu v Aradu doplňuje Florin. Mistr Rumunska v bezmotorovém paraglidingu, paramotorář a nově majitel a pilot otevřeného vírníku MTO Sport. Natankovaní pokračujeme nad Dunaj k Srbsku, kde leží Svatá Helena a dalších několik českých vesnic. Nádherné koryto široké řeky si vymlelo cestu v pohraničních horách a vytváří tu podmanivé zátočiny a ramena. V jednom z nich kdosi do vápencového masivu vytesal asi třicetimetrovou sochu Decebala, dáckého krále. Impozantní.

Dunaj na srbsko-rumunské hranici je shora opravdu působivý. Foto: Richard Stadler

Vysílačka? A proč ne telefon?

Decebala se lekla i vysílačka. Už před hodinou jsem ztratil kontakt s řídícím na Bucharest Information. Zkouším různé frekvence, ale nikdo se nehlásí. Stoupám tedy do 5 000 feetů a zkouším se znovu spojit s řízením letového provozu. Nic. Když to nejde vysílačkou, beru telefon a vida: lehce se domluvíme i na ukončení plánku přímo ze vzduchu. 

Mezitím ještě podle letového plánu odbočujeme přes hory na bývalé vojenské letiště do Caransebes. Tady máme dalšího kamaráda a vírníkáře, u něj chceme tankovat a někde přenocovat, abychom do Transylvánských Alp, nebo chcete-li Karpat, vystartovali brzy ráno a měli to správné světlo. Odpoledne se nad kopci navíc tvoří konvenční oblačnost a vrcholky by mohly být zakryté. 

Na opuštěném letišti na nás čeká zřídkakdy používaná ranvej, ve spárách slušně zarostlá trávou. Působí trochu jako vybetonovaná louka. Přistáváme ale bez úhony a zajíždíme před jediný opraveny hangár. Než stačíme vystoupit, přilétá policejní helikoptéra, která tu hangáruje. Stojíme jim na heliportu, což nebylo při pojíždění vidět. Ale nemají problém, sedají vedle, dokonce nás nechávají prohlédnout si jejich stroj. My tankujeme a filmujeme. Jardovi nelétá dron, protože má v GPS blokováno létání na řízených letištích a tohle se tváří jako aktivní vojenská základna, tak s tím trochu zápasí.

Caransebes - potravinová inspekce. Foto: Richard Stadler

Já tankuji a vyrážím do hor zvedajících se přímo za letištěm do výšky 8 000 stop. Stoupám k liduprázdnému (není divu, je léto) lyžařskému středisku Muntii Tarcu ve výšce 1 500 m n.m. Na vrcholu hory zvíci Sněžky stojí velký trubkový kříž Crucea Monument a vedle něj asfaltová cesta - optimální přistávačka. Kroužím a rozhlížím se. V údolí se leskne jezero, jehož tvar mi něco připomíná. Ne náhodou, jak se hned ukáže. 

Čarokrásná samota. Jen já, Calidus a hory

Když jsem plánoval let do Rumunska, kamarád čtyřkolkář mi nadšeně vyprávěl, říkal, že v podobném termínu cestuje s kamarády projet tamní hory endury, čtyřkolkami a buginami a poslal mi špendlík do mapy. Mám neodbytný pocit, že je to právě tady. Lovím tedy v mailech a opravdu: aplikace mi ukazuje, že jsem jen pět kilometrů od místa, kde by se měli vyskytovat. Vtipná chvilka: volám mu a on mi hlásí, ať se ozvu později, že je v zahraničí. Když zjistí, že za chvíli poletím na jejich chatou, nadšeně vyžene všech vanáct enduristů před dům. Průlet a velké mávání. Nabízí mi, že vyjedou nahoru nad jezero Poiana Marului, kde bych mohl přistát, a půjčí mi enduro nebo buginu. Lákavá nabídka. Ale mám už jen hodinu do západu slunce a nádherné pohoří Retezat s nejvyšším vrcholem Peleaga (2 500 m) na dohled. Kdo by odolal? Takže díky moc, ale já letím dál. 

Před pohořím Retezat. Foto: Richard Stadler

A tak hodinu jen tak přeskakuji po vrcholcích, padám do liduprázdných údolí s jezery rozličných velikostí a barev, hraju si mezi mraky, které štíty Retezatu natrhaly na chuchvalce cukrové vaty, jež se povalují po skalnatých úbočích a stěnách. Do sluchátek mi Richard Krajčo pěje Klesáme výš, stoupáme hloubš a já užasle sleduji duhu kolem stínu Calidusu, který klouže jako užovka po kamenech pode mnou, propadávám mezerami mezi mraky kolem hřebenovek a skal a jsem... šťastný. Po návratu mám hubu od ucha k uchu, kluci na mě hledí trochu jako na mimozemšťana. A nakonec, vždyť tak trochu mimopozemšťan jsem. Kolik kilometrů jsem v posledních letech ušel nebo ujel po zemi, a kolik uletěl nad ní...?

Transfaragašská magistrála. Foto: Richard Stadler

Rakvičky nebo věnečky?

Spíme u dalšího paraglidisty a vírníkáře Goea. Není sice doma, zdržel se na jakési výstavě, ale jeho paní je moc fajn a ochotně nás hostí ... mezi rakvemi a věnci. Goe totiž provozuje pohřební službu, tak mu všude po domě nainstalováné rakve a věnce. Večeře se nemůže obejít bez dotazu doslova symptomatickému: "Na desert si dáte rakvičky nebo věnečky?" Trocha černého humoru před spaním nemůže uškodit.

Ráno nás čeká nádherná podívaná, pohoří Fagaraš. Lesknoucí se jezera v horách střídá les, nad něj k nebi vybíhají kamenité vrcholky s tu a tam trochou zapomenutého sněhu. Mezitím se vine po úbočích Transfaragašská magistrála, kde všechny automobilky fotí své nové modely v horách, a projela ji i - s patřičnými komentáři - slavná trojice Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May z pořadu BBC Top Gear.

Nádherné počasí dokreslené oblačností nad horami nás provází až do Brašova. Odtud pochází Florin, ale protože je teprve chvilku po poledni, jen tankujeme a obědváme. Já jsem byl v Poiane Brašov - známém to lyžařském středisku - někdy v 80. letech na zimní lyžovačce. Kdo to zažil, vzpomíná na bílé cigarety Kent, tenisky Prestige a tužkové baterie. Za tyhle poklady, které jsme sem vezli z naší drahé socialistické vlasti, jsme tehdy koupili v Rumunsku vše a cítili se jako králové.

Dnes už Poiane Brašov podobně jako střediska, která známe z Rakouska nebo Itálie. Kluci zažívají oběd, mně to ale nedá, naložím Florina a on pro mě udělá leteckou sightseeing tour po okolí. Letíme také nad hradem Bran v údolí Birgau. Nic vám to neříká? Mělo by! Tady přece žil slavný transylvánský krvepitec hrabě Drákula. Prohlídka i siesta jsou u konce, nejvyšší čas vyrazit dál, tentokrát k pohoří Ciucas.

Adieu, panenská krásko

V údolích se válí mlha a s prosluněnými vrcholky vytváří našemu přeletu neuvěřitelnou kulisu. Stíny vírníků kloužou po úbočích hor a já zase jen v tiché úctě zažívám ten blahodárný horsko letecký elixír. Před přistáním si dáme ještě 12 apoštolů- soustavu známých skal na vrcholku ve stejnojmenném pohoří Caliman a pak už za městem Vatra Dirnei sedáme na Floreni, nejvýše položeném letišti v Rumunsku. Vírníky zatlačíme do zahrady nejbližšího stavení a kamarádi piloti nám pomáhají s dovozem 200 litrů benzinu z nedaleké benzinky a po krátké večeři padáme do postelí v příjemné kolibě.

Ráno ve Vatra Dirnei. Foto: Richard Stadler

Ráno nás čeká teplo a bezvětří, po špunty natankované stroje se třesou na vzlet. Létám chvíli pro kameru a cítím, že nadmořská výška, teplo a mírný vítr v zádech neobvykle prodloužily můj sólo start. Mám nejslabší motor a jsme nejtěžší posádka, skoro to vypadá, že start přeruším. Nakonec se vzlet podaří, ale terén tímhle směrem poměrně dost stoupá a mezi jednotlivými staveními v kopci jsou ploty a dráty. Než abych skončil někomu za barákem, volím raději bezpečnostní přistání na louce v protisvahu kousek od letiště a vracím se po ose zpátky. Přeložím svého pasažéra Mirkovi, který má turbomotor, výměnou se ze mě stává náklaďák - nakládám materiál výpravy a konečně v pohodě odlétáme. Odlehčený teď skáču po kopcích jako kamzík a vychutnávám si let až do Satu Mare. Tady absolvujeme celní kontrolu a pak už jen Adieu, Transylvánie!

Rumunsko je vážně nádherné, lidé milí a přátelští. Cítili jsme se tu tak skvěle, že do téhle překrásné a většinou ještě panenské země plánuji další výlety s vírníky a paramotory. Už teď se nemůžu dočkat!

Pavel Březina, Nirvana

Čtěte také: 

Calidusem na Nordkapp I.

Calidusem na Nordkapp II.