Flying Legends – Proti proudu času

Premiérové vystoupení Polikarpovu I-16, tři stříbrné Hawkerovy dvouplošníky poprvé společně ve vzduchu po více než sedmdesáti letech, nebo hromadný start perutě Spitfirů. Račte si vybrat, jak se vám líbí?

Jen těžko lze najít pilota či leteckého fandu, kterému by nic neřeklo spojení názvů Duxford a Flying Legends. Dnes už legendární letecký den warbirdů, či chcete-li historických válečných letadel, si za dlouhá léta svého trvání vybudoval oprávněně pozici největšího a nejskvělejšího leteckého dne těchto strojů v Evropě, a velmi pravděpodobně i ve světovém měřítku. Počet předváděných letadel jde každoročně do desítek, každý rok bývá navíc zpestřen několika skutečně neobvyklými stroji. Letos jsme se sice nedočkali žádného speciálu dovezeného ze Spojených států, jakým byl v minulosti Grumman F3F, přesto se jednalo o jedinečnou podívanou. Pro někoho mohl být pomyslnou třešničkou na dortu Polikarpov I-16, který si na letošních Legends odbyl svou britskou premiéru, pro někoho to byla formace tří Hawkerových stříbrných dvouplošníků, pohled, který nebylo možné spatřit od třicátých let minulého století. A někoho možná mrazilo v zádech při hromadném startu perutě Spitfirů. Na Flying Legends si jistě každý vybere. Berte proto následující řádky jen jako krátký výčet toho, co nejvíce oslovilo autora článku.

Scramble!

Tropické horko, které zasáhlo Britské ostrovy o tomto víkendu, činí pobyt na rozpáleném letišti poněkud únavným. Blíží se druhá hodina, oficiální začátek leteckého dne a na rozpálené ploše duxfordského letiště burácí deset motorů Rolls-Royce. Už jen průjezd osmi Spitfirů, Hurricanu a Buchonu při pojíždění na start byl nezapomenutelným zážitkem a našinec uvyklý běžným leteckým dnům očekává postupný, „katolický“ start s dostatečnými rozestupy. Jenomže Spity se řadí do sevřených trojic a úderem druhé dává letecký maršál Clifford Spink, sedící v kabině vedoucího Spitfiru, pokyn ke startu. Řev osmi motorů naplňuje letiště a Spitfiry startují ve trojicích křídlo na křídle. Takhle nějak je stíhači zvedali do vzduchu před sedmdesáti lety a tahle scéna útočí na lidskou mysl všemi smysly. Mrazí z toho trochu v zádech, a tak po očku pozoruji kolemstojící, zda jsem tady za blázna jen já. Nejsem. A vsadil bych se, že prošedivělému muži stojícímu kousek ode mne se v koutku oka zatřpytila slza. Myslel jsem, že jsou tady, co se týče warbirdů, zvyklí na ledacos, ale tenhle okamžik má zvláštní kouzlo. Po tomto fantastickém začátku už následující hromadná honička Spitfirů po obloze nad Duxfordem ani nepřekvapí.