3.5.2018
Exp. Southern Cross 2018: Po stopách letců RAF v Austrálii IV. Letiště Williamtown v Novém Jižním Walesu není jen „autobusová zastávka“ pro tzv. domestic flights, tedy lety na východním pobřeží Austrálie. Jedná se zároveň o velkou bázi Královského australského letectva, takzvaný Domov Sršňů.
V rámci základny, jíž se také někdy říká australský Top-Gun (osobně preferuji spíš výše uvedenou variantu), je v jejím severovýchodním rohu umístěno malé letecké muzeum s všeříkajícím názvem Fighter World. Myšlenka na jeho vybudování vznikla již na začátku osmdesátých let minulého století, slavnostně otevřeno bylo ale až po tzv. „Válce v Zálivu“ v roce 1991. Zpočátku se jednalo toliko o několik strojů, vystavených na venkovní expozici. Ty se historicky vztahovaly k jednotlivým perutím Královského australského letectva (byly jimi zároveň sponzorovány), zejména pak ke strojům a příslušníkům 481. křídla RAAF, umístěného právě na bázi ve Williamtownu a střežícího celý rozsáhlý region Newcastlu a Hunter River.
Dnešní muzeum se rozkládá ve dvou leteckých hangárech a částečně i v jejich nejbližším okolí. Představuje kompletní historii australského letectva, od jeho prvopočátků na splašených špejlích potažených tenkou vrstvou plátna až po moderní F-18 Super Hornet. A to jak za pomoci zmíněných vystavených letounů, jimž bezesporu vévodí uvnitř hangáru umístěná mohutná F-111, tak s využitím jejich částí a součástek, motorů, kanónů, podvěsů s přídavnými nádržemi či pumami, raketometů, uniform, fotografií, dokumentů a tak podobně.
Při mé první návštěvě tohoto muzea v roce 2006 byl druhý hangár pro veřejnost ještě uzavřený. Měl jsem však to štěstí, především díky plk. Jaroslavu Novákovi, jenž byl čestným členem zdejší důstojnické jídelny, že mi tehdejší ředitel dal nahlédnout za tehdy ještě tajemná vrátka a pustil mě mezi skutečné skvosty. Tedy mezi právě rekonstruované slavné anglické Spitfiry, k německému Messerschmittu Bf-109, proudovému Vampiru…
Tehdy se mi vlastně splnil dětský sen, neb jsem poprvé mohl usednout do kabiny stroje, na němž českoslovenští letci statečně bojovali v Anglii v době druhé světové války. Dnes je již tento hangár volně přístupný a doplňuje úchvatnou sbírku zdejších aparátů těžších vzduchu.
» Přečtěte si také Southern Cross 2018 III.: Po stopách plk. Jaroslava Nováka
Měl bych snad nějaký letoun vyzvednout či se mu věnovat blíže? (Tedy krom již zmíněného spitfiru, of course…) Ale ano, samozřejmě. A nebude to ani kompletně „odstrojený“ Sopwith Camel, ani první v Austrálii vyrobený deHavilland Vampire, ale jedno vlastně skoro české éro...
» Všechny články k expedici najdete zde.
Již před oněmi dvanácti lety mě tu totiž zaujal vystavený MiG-21U v barvách Indického letectva. Naleštěný MiG a hbitá Mirage III, dva odvěcí protivníci například na nebi nad Sinají a Suezem (samozřejmě pomineme-li aktuální marking na vystavěných strojích), stáli tu bok po boku.
Až letos jsem ale povšiml v reklamním letáčku krátké poznámky zmiňující fakt, že tento letoun byl vyroben v někdejším Československu. A skutečně! Při bližším pátrání zvědavý našinec zjistí, že šlo původně o spárku polského letectva, dodanou z ČSSR v listopadu roku 1973 k 34. stíhacímu leteckému pluku na základnu Gdynia – Babie Doly. V srpnu 1991 byl tento stroj vyřazen ze služby a o rok později prodán do Austrálie. Zde byl opatřen australskou registrací a přebarven do nynější „indické“ podoby.
» Expedici podpořil Český svaz letectví.
Letos jsem jedenadvacítku v hangáru nenašel. Bohužel jsem nucen konstatovat, že po dobudování nového hangáru ji přesunuli na venkovní expozici. Nemyslím si sice, že by letadlu zdejší horký vzduch škodil, to asi ne, nicméně před těmi dvanácti lety k němu byl přece jen poněkud lepší přístup.
Ani ve Fighter Worldu nezapomněl jsem na naše poslání a dal se na závěr návštěvy do řeči s několika pracovníky muzea. Byla to sázka na jistotu, neboť jsem věděl, že Jardu Nováka museli stoprocentně znát osobně. A také ano! A hned byl den ještě o kousíček veselejší. A to jsem ještě nevěděl, že nás dvě další velice zajímavá překvapení čekají.
Po příchodu k parkovišti uzřeli jsme za předním stěračem zastrčený jakýsi papír. V domnění, že se jedná o parkovací lístek jsme mu nevěnovali přílišnou pozornost, nicméně jaké bylo naše překvapení, když jsme na něm posléze našli česky napsaná slova „Letu zdar!“ a tři podpisy, z nichž dva jsme rozluštili. No není ten svět malý? Já teď jen doufám, že se podaří nějakým způsobem objevit jeho pisatele - Honzo, Ondro, ozvete se nám?
A druhé překvapení? To naleznete ve fotogalerii. Jsem si však jistý, že se vám všem bude líbit!
Tak tedy, letu zdar!
Další díl vyjde příští týden.
Text a foto: pro Flying Revue Josef Pytlák Říha a František Frankie Blahout
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »