17.12.2014
V předchozím čísle FR jsme se věnovali možným nástupcům našich Gripenů z USA a Evropy. Pojďme se podívat, jaké možnosti v oblasti moderních stíhacích a víceúčelových letadel nabízí Ruská federace, která je druhým největším vývozcem vojenských letadel.
Ruský letecký průmysl dosud staví na osvědčených modelech, jimiž jsou stíhací typy MiG-29 a Su-27. I když oba letouny vznikly před několika desítkami let, implementace soudobých technologií je stále drží na špičce výkonnostních a funkčních parametrů. Oba letouny vycházejí z téže koncepce rozvoje stíhacího letectva SSSR ze sedmdesátých let. Její autoři chtěli postavit nový letoun PFI (Perspektivnyj Frontovoj Istrebitěl – Perspektivní frontový stíhač). Časem ale bylo zřejmé, že je výhodnější vývoj rozdělit do dvou směrů a zaměřit se na stavbu dvou typů: lehkého a těžkého stíhače.
Všudypřítomný MiG-29 Lehký stíhací typ MiG-29 poprvé vzlétl v roce 1977, první sériové kusy se k sovětským „prvoligovým“ jednotkám dostaly v roce 1983. Stroj vynikal svými letovými výkony, zejména pak obratností. I když byl jeho provoz výrazně dražší, než tomu bylo u předcházející řady MiG-23, stále byl dostupný pro mnoho zahraničních zákazníků a stal se velmi dobře prodejným. Původní plány Kremlu počítaly se zavedením MiGu-29 jako jednotného stíhacího stroje v zemích Varšavské smlouvy pro devadesátá léta minulého století. Tento cíl se téměř podařilo splnit, protože „devětadvacítku“ zakoupilo Československo, Polsko, Maďarsko, východní Německo, Rumunsko i Bulharsko. Pouze politicky izolovaná Albánie neměla dostatek prostředků na nákup techniky a setrvávala u čínských kopií starších MiGů. I když byly původní verze MiG-29, zejména pak MiG-29A, velmi zdařilé a představovaly vážnou hrozbu pro nepřátelské stroje, Sověti a posléze Rusové stroj dále modernizovali. Zatím posledním vývojovým prvkem je MiG-35, který je výrobcem řazen do generace 4++. Vychází z výrazně modernizované pozemní verze MiG-29M a námořního derivátu MiG-29K/KUB. Zajímavé je, že z původně lehkého stíhacího typu jej sami Rusové přesunuli do střední kategorie, protože oproti původnímu provedení došlo k výraznému nárůstu hmotnosti. Z původně čistě stíhacího typu se úpravou avioniky a rozšířením spektra nesené výzbroje stal víceúčelový stroj schopný působit proti vzdušným i pozemním cílům. Zařazení do generace 4++ v praxi znamená, že i když trup stroje odpovídá čistě 4. generaci, senzorové, avionické a zbraňové vybavení můžeme zařadit mezi stroje 5. generace. Letoun dokáže působit za jakéhokoliv počasí i v noci. Oproti původním variantám MiGu-29 výrobce instaloval čtyřkanálové řízení FBW, které zlepšuje již tak výbornou ovladatelnost. RSK MiG odstranil i častou výtku uživatelů týkající se životnosti draku a agregátů. Vylepšený systém údržby u motorů dokázal snížit náklady na opravy až o polovinu. Samozřejmostí je plně digitální ovládání obou motorů FADEC a volitelné vektorovatelné výtokové trysky OVT. Výrobce se pustil i do úpravy avionického vybavení a navázal spolupráci s mnoha evropskými firmami. Výsledkem je plně skleněný kokpit. Z hlediska konstrukce draku došlo jen k minimálním změnám. Z prototypů MiG-29M si „pětatřicítka“ odnesla zvýšený „hrb“ za kabinou, který ukrývá rozšířené množství avionických prvků, a také nástavec pro tankování paliva za letu. Verze MiG-35 už nedisponuje nasávacími žaluziemi na horní straně křídla a vírového přechodu, místo nich má ve spodních nasávacích otvorech speciální mřížky.
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »