Eva

Příběh z kokpitu  Eva Claire je jedenatřicetilá nizozemská pilotka Boeingu 737, která o svých leteckých zážitcích píše na blogu. Jeden z jejích nejsilnějších zážitků z kokpitu je spojen s "kapitánem z východní Evropy" a stojí za přečtení.  

Kokpit dopravního letadla je velmi zvláštní prostor, něco jako pilotní kancelář, kde na malém prostoru ne o moc větším než dva metry čtvereční  strávíte mnoho hodin času ve dvou.

Panuje tu zvláštní intimní atmosféra. Jen my dva tam vpředu. Kolegové z palubního personálu mají za to, že to musí být velká nuda. „My jsme v na palubě plné lidí, pořád se něco děje. Ale vy trávíte hodiny a hodiny jen ve dvou. O čem si třeba povídáte?“ ptají se.

Každý den v pilotní kabině prostoru je jiný. Některé dny jsou plné přízemních, hloupých vtipů, jindy mezi námi probíhají velmi osobní rozhovory. Během startu, přistání, případně když je třeba za letu řešit nějakou konkrétní situaci, udržujeme pochopitelně veškerou osobní komunikaci na minimu a soustředíme se pouze na úkony relevantní pro danou konkrétní operaci. Za standardních podmínek je ale během letu poměrně dost času na povídání - obzvlášť na dlouhých letech. Když spolu takhle trávíte mnoho hodin, můžete tedy svého kolegu velmi dobře poznat.

Eva Claire

Eva Claire je 31 letá nizozemská pilotka. Původně vystudovala žurnalistiku, poté ji však srdce dovedlo k létání.
Až do letošního podzimu létala jako druhý pilot na Boeingu 737.
V zimě 2017 se z Barcelony, kde dosud žila, stěhuje do Hongkongu, kde bude po přeškolení létat s cargo verzí B747.
Ročně nalétá kolem 800 hodin.
Novinářskou část svého srdce nechává promlouvat na svém blogu.

Takhle jsem poznala jednoho kapitána z východní Evropy. Říkejme mu třeba Marek. Setkali jsme se v místnosti pro posádky na letišti, nikdy předtím jsme se neviděli. Pracuje v jiné části Evropy než já, na moji základnu byl vyslán jen na týden a oba jsme věděli, že až splníme úkol, pravděpodobně už se nikdy neuvidíme.

Představili jsme se, společně jsme připravili vše potřebné pro let a vyrazili s kabinovou posádkou k letadlu.

Marek má neobyčejný dar. Někteří kolegové jsou uzavření, rezervovaní, tenhle člověk mě ale chce před letem poznat. Blíží se mu šedesátka a na kontě má mnoho letových hodin a v zásobě mnoho příběhů.

Obvykle jsem v takových případech aktivní já. Probudí se novinář ukrytý ve mně a jsem to já, kdo řídí rozhovor a pátrá pod povrchem toho kterého kolegy. S Markem to bylo naopak. A tak jsem mu řekla svůj příběh a on mi naslouchal.

Vyprávěla jsem mu o svých pilotních zkušenostech, o svých studiích žurnalistiky i o tom, jak se stalo, že jsem místo do novinařiny zamířila do letectví, jak se mi podařilo v něm získat práci i jaké plány s létáním mám, nevynechala jsem ani rodinu.

"Jsou na tebe rodiče hrdí?" zeptal se. "Ano, jistěže jsou," říkám po pravdě. Svěřuji se mu i se svou vášní pro hory a cestování a taky s tím, jaké to je žít v zahraničí. Chce všechno vědět.

S některými kolegy se navazuje kontakt snadno, s jinými hůře. Dnes je ten den, kdy to jde snadno. Je nám dobře. Po profesní i osobní stránce. Marek se ptá na mé sny do budoucna. Poslouchá a komentuje a já z něj cítím, že je na mladou ženou vedle sebe hrdý.

Nevím, jestli ti to řeknu

Letěli jsme spolu čtyřikrát. Když jsme přistáli naposledy, odrolovali na stojánku, vypnuli motory a prošli závěrečné kontrolní seznamy. Byl to dlouhý den. Když se zvedám k odchodu, kapitán Marek mě zastaví: „Dneska jsem měl skvělý den, že jsem letěl s dívkou jako jsi ty.“

Usmíváme se. Pak Marek zvážní. "Upřímně, Evo, na dnešek nikdy nezapomenu." Odmlčí se. "Nevím, jestli ti to budu umět říct. Měl jsem dceru. Byl by jí dnes podobně jako tobě. Celý den jsem přemýšlel, jestli by byla taky taková jako ty.“

Podívám se na něj a vidím to všechno, co se dnes mezi námi odehrálo, v úplně novém světle. Hluboce mě to zasáhlo. Podívám se Markovi do očí a pochopím, že není na místě se ho na nic dál vyptávat. Opustíme letadlo, vyřídíme náležitosti po dokončeném letu a před terminálem se rozloučíme. Řekneme si sbohem a dál jdeme už každý zvlášť. Já ale nikdy na tenhle zvláštní den nezapomenu.

Text a foto: Eva Claire