Delfín nad minarety

Cesty života leteckého 18.  Tentokrát se ve vzpomínkách zkušebního a zalétávacího pilota Miroslava Křemene vypravíme na Blízký východ, do syrského Aleppa, kde zalétaval L-29 Delfín. 

***

Delfín nad minarety

Výroba L-29 jela naplno a export těchto letounů se zvyšoval. Bylo stále dost létání doma i ve světě a tak jsme se často střídali v cestování. Vyšla na mě Syrie.

L-29 Delfín

- Určení: vojenský cvičný letoun
- Délka: 10,81 m
- Rozpětí: 10,29 m
- Rychlost: 655 km/h (max)
- Dolet: 900 km
- Dostup: 11 500 m
- Stoupavost: 14 m/s
- Pohonná jednotka: 1× proudový motor Motorlet M-701C s tahem 8,7 kN
- Výrobce: Aero Vodochody
- První let: 5. 4. 1959
- Vyrobeno: 3 500 ks (1963-1974)
- Výzbroj: 200 kg zbraní na vnějších závěsech (kanóny, pumy, rakety)
- Nasazení: Jako cvičný letoun ve výzbroji armád tří desítek států. Bojové nasazení Jom-kipurská válka 1973

V této zemi jsem byl dvakrát, vždy několik týdnů, a to ve městě Aleppo (neboli Haleb) v severní části Syrie v Syrské poušti asi 350 km na sever od Damašku, necelých 100 km jižně od tureckých hranic. Je to jedno z nejstarších měst na světě (jeho stáří se odhaduje asi na 5 000 let). V době mého působení mělo asi půl milionu obyvatel, z nichž převážná část byla muslimská, ale žijí v něm i křesťané, Židé, Turci, Arméni. Každý převážně ve své čtvrti a svým tradičním způsobem. A tak později při pohledu z letadla se z té šedivé mozaiky města dalo celkem snadno určit, komu která čtvrť patří. Dělali jsme si legraci, že kdyby dnes prošel Ježíš Kristus tou starou částí města, tak že nezabloudí, protože se tam asi mnoho nezměnilo.

Samozřejmě jsou tam též nové čtvrti moderních hotelů, nádherných vil boháčů a diplomatů, ale v té ortodoxní muslimské čtvrti stále chodí ženy zahalené a několik kroků za pánem - čili emancipace nulová - a to co je k vidění zde, není již ani v Damašku, Latákii a nebo v jiných větších městech.

Do Aleppa byly letouny dopraveny v kontejnerech. Naši mechanici je smontovali a připravovali k záletu. Když měli první mašinu hotovou, tak mi poslali telegram, abych přiletěl za nimi. Letenku jsem měl zamluvenou u ČSA, a tak jsem jednoho dne letěl s Il-18 přes Athény do Damašku. Pro velmi špatné počasí a jakousi závadu navigačního zařízení jsme přistáli v Budapešti. Vzpomínám, že byla silná námraza a náledí. Po problémech a neochotě na transitu, kde nám nechtěli poskytnout vůbec žádné služby - bylo to již pozdě v noci - a po odstranění závady se kapitán rozhodl pokračovat dál v letu. Počasí se stále zhoršovalo (myslím, že jsme letěli do fronty), závada se objevila znovu, takže jsme přistáli v Bělehradě, kde jsme v tranzitním hotelu přenocovali.

V Iljušinu vedle mě seděl asi třicetiletý muž. Původně jsem ho tipoval na zástupce nějaké naší exportní společnosti, ale on se později představil dokonalou češtinou jako syrský inženýr, který u nás studoval a nyní pracuje na nějakém ministerstvu v Damašku. Měl za ženu Češku, kterou doprovodil s dětmi k jejím rodičům na dovolenou, a nyní se vracel sám do Damašku. Vyprávěl mi hodně o životě a problémech Syrie. Ukazoval ošklivé jizvy na krku a pažích, které utrpěl při mučení od nějaké separatistické skupiny. Také mě varoval, abych se nepouštěl sám do nějakých uliček, že v Syrii ještě není všude bezpečno. Bydleli jsme spolu i na tranzitu, takže jsem se dověděl mnoho, což sice ovlivnilo negativně mé iluse o středním východu, ale mnohé mi později pomohlo při pobytu v Syrii.

Na syrském tržišti v době působení Miroslava Křemene v Sýrii. Foto: Arcihv Aleše Křemene

Cesta to byla již od samého začátku trochu dobrodružná. Byl to můj první let s Il osmnáctkou. Seděl jsem asi tak uprostřed trupu u okénka, zaposlouchán do monotónního chodu motorů a stále mně cosi vadilo. Když jsem se opřel hlavou o okénko, nebo trup, tak mi to došlo - byly to stále se opakující vibrace, přecházející v jakýchsi vlnách po délce trupu i napříč, někdy se vlny střetávaly a já vnímal citlivě tyto nepříjemné jevy. Snažil jsem se vystihnout, co může být příčinou - tohle přece není běžný a normální provoz tohoto eroplánu. Ostatní cestující zřejmě vůbec nic nevnímali a já měl zlost na sebe, že mě to tak rozčiluje. Představoval jsem si... jak asi takové vibrace působí na celou konstrukci, na nýtování, agregáty atd.... Zkrátka projev profesionální deformace, jak by řekla moje žena. Znal jsem se s osádkou, a tak jsem jim to své pozorování řekl. Ujistili mě, že to nic není, že jim opět “nechodí” automatika  (synchronizace vrtulí), a proto se to “hádá” (vrtule mají rozdílné otáčky) a od toho jsou ty vibrace. No budiž - pomyslel jsem si, ale ve fabrice bych rozhodně takhle vibrující eroplán dál nepustil.

A ještě k té Il-18. Později, když jsem s tímto eroplánem cestoval častěji, se ukázalo, že je to velmi solidní, pohodlný a velkokapacitní letoun. Když přes nás letí, rád se za ním podívám - má takový charakteristický zvuk a stal se posledním vrtulovým velkostrojem v civilní dopravě naší části světa.

Cesty života leteckého

V obchodě už ji nekoupíte. Vyšla před lety a je zcela rozebraná. Řeč je o knize českého zkušebního a zalétávacího pilota Miroslava Křemene, v níž velmi otevřeně líčí svůj život za řídící pákou i mimo ni. Zážitků z létání z doby, jejíchž pamětníků je čím dál méně, má Miroslav Křemen na rozdávání a pro piloty by kniha měla být tařka povinnou četbou. Na jejích stránkách se odráží i historie československého letectví, a to i let poválečných, vše viděno z kabiny letounů rozličných typů.
Další díly četby na pokračování z knihy vzpomínek Miroslava Křemene najdete v seriálu Cesty života leteckého.

Druhý den jsme konečně dolétli do Damašku. Ubytoval jsem se, protože jsem musel čekat na linku do Aleppa, vyřídil nějaké formality na našem obchodním zastupitelství, peníze směnil v bance atd. Měl jsem dost času i na některé pamětihodnosti, včetně proslulého damašského tržiště, zvaného “Suky”. V porovnání s jinými, které jsem viděl, bych spíš řekl, že jsou jen jiné než ostatní. Ta skutečně pestrá směs ohromného množství zboží všeho druhu působí na Čechoslováka samozřejmě přinejmenším nezvykle. Zejména barevnost, atmosféra orientu, výkřiky lákajících obchodníků. Koupí se tam snad všechno a mnohdy v úzkých uličkách “Suků”, mezi obchůdky lze potkat také všechno, včetně oslů, koz a dalších zvířat. Ten pach jsem cítil ještě doma, při promítání barevných “slajdů” - rodina obdivovala a já cítil i tu nepromítnutelnou realitu.

Dočkal jsem se odletu z Damašku do Aleppa, tentokrát s DC-4. Seděl jsem opět u okénka, abych mohl pozorovat krajinu, nad kterou budu létat, ale žádné nadšení to ve mně nevyvolalo. Ta trocha zeleně v bezprostředním okolí Damašku rychle mizí a je vystřídána okrovou, beznadějně pustou krajinou, někdy přecházející do skalních masívů. Nikde žádný les, jen občas křoví a osamělý strom, který nestačily okousat kozí a ovčí stáda pohybující se v blízkosti několika stavení představujících asi vesnici. Stavení mně z výšky připomínala uzavřené atriové domky do čtverce. Ven nebylo žádné okno, pouze vchod a život se odehrával pouze uvnitř átria. Ty domky byly snad uplácané z bláta, protože tou šedí se v okolní krajině téměř ztrácely jakoby dokonale maskovány. Několik kilometrů nad Damaškem se leskla plocha nějakého jezera a dál již nic, jen syrská poušť. To tedy bude orientace nad tím létat, pomyslel jsem si. Tady pomůže jedině kompas, možná nějaký radiomaják a sluníčko, ale nad argentinskou pampou, brazilskou džunglí, nebo při letech nad mořem to byly stejné problémy, tak zvládnu i Syrskou poušť. S tím vědomím jsem se blížil k Aleppu, které již z dálky vypadalo jako ohromná šedivá placka s jemným labyrintem ulic a uliček a uprostřed jako pupek - kopeček, na kterém seděl starý hrad - citadela.

L-29 při zkušebním letu. Foto: Archiv Aleše Křemene

Letištní plochu s ranwejí jsem dlouho nemohl najít, jak to všechno splývalo v tom špinavém okru, až teprve když jsme přilétli blíž a v menší výšce, tak jsem postupně rozeznal ranwej, letištní budovy a hangáry. Bylo to daleko za periferií města. Letiště v Aleppu je společné jak pro civilní dopravu, tak pro vojáky, takže jsem vlastně přistál na svém budoucím pracovišti. Na letišti na mě čekali naši mechanici. Po přivítání, odevzdání dopisů a různých vzkazů z domova jsme odjeli do města. Byla to asi půlhodinová jízda periférií města mezi sklady obilí, pyramidami žoků s bavlnou a hliněnými domky. Stále jsem ještě nevěděl, jsem-li již ve městě či na chudém předměstí, ale “Citadela” - ta historická pevnost (prý nikdy nedobytá), na jediném kopci vévodící městu, se stále přibližovala.

Miroslav Křemen (*1929, † 1989)

Miroslav Křemen pochází z Buštěhradu, dětství a mládí strávil v nedalekém Kladně, kde vystudoval Vyšší průmyslovou školu a kam se po celý život vracel. V roce 1951 absolvoval Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové.

Létat začal na Aradech (Ar 96) a Mezcích (Avia S-199) v Plzni na Borech, poté se přeškolil na proudové letouny a byl převelen k 15. slp do Žatce. Roku 1956 nastoupil do Vodochod, kde přebíral letouny MiG-15bis, posléze se zde stal zalétávacím pilotem.

Zalétával řadu typů, od MiG-19 přes několik stovek letadel L-29 Delfín, MiG 21, Su-7 až po L-39 Albatros. Leteckou kariéru opustil v roce 1987.

Zemřel necelý měsíc před pádem komunistického režimu, 27. října 1989.

Najednou ty “nouzové stavby” a sklady přešly do pohlednější architektury a octli jsme se ve městě. Jakési centrum představovaly dvě křižující se hlavní třídy poseté hotely, biografy a obchody s evropským puncem. Byla to hlavně křesťanská čtvrť. Hlavní třídy se na koncích opět rozplývaly do toho, čím jsme projížděli z letiště. Mezitím byly staré čtvrti typicky arabských, ale i arménských obydlí - úzké uličky, vysoké zdi, žádná okna do ulice a také uličky řemeslníků.

Ubytoval jsem se v hotelu Ramsis, naproti hotelu Omaid, v němž kdysi bydlel Hanzelka a Zikmund. V době mého pobytu ho obývaly zpěvačky a tanečnice účinkující v místních nočních podnicích a myslím, že to byla jejich poslední štace. Byly to Španělky, které se rády na protější terase opalovaly tak, jak je pán Bůh stvořil a tak jsme měli docela pěkný výhled z oken hotelového pokoje. Někdo ze zbrojířů přinesl jednooké kukátko pro nastřelování kanónů - ukazuje obráceně, ale to nevadilo. Hoši snad chtěli studovat nějaké detaily, ale jak jsem již řekl - pro umělkyně to byla jejich poslední štace a nebylo radno dívat se příliš zblízka.

Druhý den došlo k zdvořilostním ceremoniím - k seznámení a představení se veliteli základny, hlavnímu inženýru a lidem, se kterými budu spolupracovat. Naši mechanici měli pro montáž letounů vyhrazen malý, právě dostavěný a tedy moderní hangár, u něhož bylo i ostatní zázemí jako kanceláře, šatny a dílny. Část byla přidělena i nám. Z hangáru měla být v budoucnu opravna a lakovna letounů a šéfem objektu byl velmi sebevědomý poručík syrského letectva, který si potrpěl na pečlivě vyslovované anglické zdvořilostní fráze. Brzy jsme zjistili, že toho umí asi zrovna tolik co my, a tak jsme se do žádných složitých debat nepouštěli. Vyhovovalo to oběma stranám.

Další důležité seznámení bylo s velitelem dispečerské věže, s kterým jsem měl na rádiu vést korespondenci při zalétávání. On musel mou činnost koordinovat s ostatními lety a s civilním provozem, který naštěstí nebyl tak silný. Během dne přistávalo či startovalo pouze několik linek. Dispečer byl malý čiperný chlapík, hodností podporučík - nesmírně zdvořilý, mluvící řekl bych školní angličtinou. Kdyby to byla němčina, tak “Prágrdojč” a bylo by jasné, o co jde - zkrátka hezky se poslouchal. Byl prý nějaký čas v Anglii, ale zřejmě ne tak dlouho, aby pochytil ledabylou výslovnost. K té angličtině je nutné si uvědomit, že Syrie byla v minulosti francouzskou kolonií a většina obyvatel byla zvyklá na francouzštinu, ale v našem případě měli smůlu a v angličtině jsme na tom byli téměř stejně.

S dispečerem jsem se měl dohodnout, jaký budu používat svůj volací znak na rádiu při korespondenci s ním. On byl jasně: “Aleppo Tower”, ale co já? Odjakživa jsem doma i v cizině měl číslo 949, ale většinou jsem užíval jen to koncové číslo a hlásil jsem se jako “devítka”. Myslím, že nejsem pověrčivý, ale na “devítce” jsem trval. K tomu měl pan dispečer zdvořilé námitky, že by to mohlo vést k záměně, třeba s údajem kurzu a vnucoval mě jakési jiné volací znaky, z čehož vyplynulo, že on by se rád na rádiu “vykecával” - což se později potvrdilo - kdežto mně se nechtělo vést dlouhé řeči. Radiová zpráva má být stručná a jasná. Původně to mělo asi vypadat: “hallo Aleppo Tower, nine four nine calling, may I contact? - tedy Haló Aleppo věž, já 949, mohu nahodit? atd.”... Nakonec jsme se dohodli, že místo: “Nine four nine” budu říkat “niner”. To na rádiu slyšeli i ostatní syrští piloti a zanedlouho mě nejdřív nesměle a když viděli, že mi to nevadí, tak i formálně oslovovali “Mister Niner”, protože se jim “Křemen” špatně vyslovoval. Mně to skutečně nevadilo a ta jejich jména jsem zřejmě také pěkně “potvořil”.

Seriály Flying Revue

Navštivte i ostatní seriály Flying Revue. Povídání s českými leteckými legendami, Pilotní tipy, Chytré létání a další.

Pod tímto indexem jsem začal zalétávat a brázdit syrské nebe. Musel jsem dělat kompletní zálety do výšky 8 000 m, tak jako v továrně. Vzadu jsem vozil vždycky někoho z našich, kdo si troufnul propotit košili, vydržet akrobacii, přetížení a všechny maximály. Nebylo to nic lákavého a většinou každému stačilo jedno svezení. Nepříjemnosti začaly již usednutím do rozpálené kabiny a ukurtováním. Potom motorová zkouška, přezkoušení funkcí a konečně to: “Aleppo Tower - Niner calling, may I taxi?” a z věže: “Cleared to holding position, runway atd. ...”

Zpráva z věže nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, neboť pan podporučík se rád zdvořile předváděl a kromě zdvořilůstek mě zahrnul informacemi všeho druhu, včetně počasí na Středním východě. Já jsem vždycky musel pečlivě naslouchat a vybrat si z toho množství informací jen tu, o kterou jsem žádal. Měl jsem o čem přemýšlet celou cestu při pojíždění na vyčkávací stanoviště před vstupem na dráhu. Vzpomínám, že jsem byl jednou překvapen, když jsem se při tom všem musel vyhýbat velké želvě, která se procházela po pojížděčce a provoz eroplánů jí byl zřejmě lhostejný. Hada jsem už přejel, ale želvu? “Ještě jeden podporučík, vedro, hadi, želvy, a skončím v blázinci,” napadlo mě.

Dostávám povolení ke vstupu na dráhu a přestože je vidět snad až do Salcburku, tak mě podporučík zopakuje dohlednosti. Konečně jsme na dráze, mám startovní klapky, trim a: “Aleppo Tower this is Niner clearence to take - off” - “Roger cleared for take - off” a to už dávám plný plyn. Jak vzrůstá rychlost, tak se upravuje klima v kabině, větrání nabývá účinnosti, dispečer již nekecá a je to veselejší, protože až do tohoto okamžiku jsme byli smáčeni potem.

Při dalších letech si již zvykám, vyžaduji jen ty informace, které jsou pro mě důležité a sám takové poskytuji, vztahy se upravují k všeobecné spokojenosti. Zbývá také víc času na pozorování okolí, zejména při opakovaných letech pro nějakou závadu, a tak občas do zadní kabiny propašujeme fotoaparát a některé ty zajímavosti si fotíme z výšky. Počasí nám většinou přálo a tak kromě několika dní, kdy ve vzduchu byl jemný nažloutlý prach, jsem mraky zažil až na závěr našeho pobytu při odletu. To byly dokonce tak nízko, že anglický pilot - zvyklý na ledacos - s DC-4 nemohl přistát a po několika pokusech se vrátil do Damašku. Odlétli jsme až druhý den.

Asi jsem měl štěstí, že jsem ty pravé chamsíny nezažil, protože to je horší, než u nás mlha. Většinou bylo počasí s báječnou dohledností, letiště mělo radiomaják, a tak původní starosti s orientací téměř odpadly, i když jsem zalétával hluboko do pouště. Mnohdy byly dohlednosti tak veliké, že jsem z výšky 8.000 m viděl na severu zasněžený Ararat nebo dokonce Kavkaz.

Jinak to syrské zalétávání probíhalo bez zvláštních potíží a dosahovalo málem stereotypu. Občasným zpestřením bylo objevení něčeho nového, jako třeba vesničky z několika hliněných domků podobných homolím cukru - někdo jim začal říkat včelíny a každý si je chtěl vyfotit. Bylo nám záhadou, z čeho ti lidé žijí, daleko od všeho, čemu říkáme civilizace. Po zemi jsme se k nim nikdy nedostali. U nás když se řekne poušť, tak každý má na mysli písek, duny atd.  Ale syrská poušť je sprašová, je to sluncem přepálená hlína, snad i úrodná, kdyby měla dost vláhy. Také nám říkali, že Syrie byla značně zalesněná a velice úrodná zem, ale kolonizátoři jim dodávali všechno strojní zařízení a lokomotivy na dříví, takže došlo k rychlému vymýcení lesů a tím i ke změně klimatických podmínek.

V tom pouštním městě byla jinak hrozná nuda. Ráno snídaně v hotelu a náš český spěch, který obsluhující číšník nemohl pochopit. Ale na nás již čekal vojenský autobus, aby nás odvezl na letiště. Když jsem měl připravený eroplán k zalétání, tak to ještě šlo. V opačném případě jsem byl nucen vyhledat si nějakou činnost až do tří hodin, kdy nás opět autobus zavezl do hotelu na oběd. Z toho zalétávání jsem až na nějaké drobnosti žádné zvláštní příhody neměl a tak jsme plán plnili v pohodě. Na zadní sedadlo jsem vždycky bral s sebou někoho z mechaniků nebo technika a když zbylo trochu času, tak jsme z eroplánu pozorovali to, co na zemi bylo před námi skryto. Pohled s hůry mně umožnil nahlédnout za ty tajemné zdi arabských uliček, abych zjistil, že život uvnitř je vlastně v átriu, které k nám přišlo do módy teprve nedávno. Na mnoha plochých střechách byly otevřené vodní nádrže, ale ne na koupání, nýbrž jako rezervoáry. Ovšem kousek dál za městem již jen písek a skály. Po obědě v hotelu a důkladné sprše chvilka odpočinku a pak jsme vyráželi do města - tedy na ty dvě hlavní křižující se třídy, o kterých jsem se na začátku zmínil. Měli jsme absolutní přehled, kde co hrají a chystají v těch lepších kinech - do těch lacinějších jsme si netroufli. Nakoupili jsme nezbytné svačiny na příští den do práce na letiště, protože tam nebylo možné se stravovat.

Chodili jsme k “Francouzovi” - tak jsme ho překřtili, protože kromě arabštiny (byl to Arab) mluvil výborně francouzsky a vedl luxusní lahůdkářský obchod se světovým zbožím. Nebyl zrovna levný, ale jinde jsme si nic netroufali koupit. Zejména já měl nedůvěru ke všem potravinám, které nebyly originál zabalené a nebo v plechu - ovoce jsem v hotelu nejdřív důkladně vykoupal v hypermanganu.

“U Francouze” bylo všechno - od dánských, švýcarských plátkových sýrů, přes anglickou slaninu, uherák, různé nápoje - až snad po anglické tousty atd. ... Všechno pečlivě balené a čerstvé: “Francouz” byl rád, protože z místních zákazníků asi moc tržby neměl, a tak byla spokojenost na obou stranách.

Obchody nám velmi brzy zevšedněly, památek poskrovnu a tak zbývalo kino a nebo důstojnický klub, kam jsme měli přístup. V zahradě bylo příjemné posezení a pivo, které se honosilo nápisem “Pilsner” a to asi za třetinu ceny, než co jsme za něj platili v našem jedničkovém hotelu a ne v tak příjemném prostředí, jako bylo v klubu.

Začínal to být nudný stereotyp, a tak se nabízela už jen výprava na “Citadelu”, ale to stačilo také jednou, potom několikrát do místních “suků”, které nebyly tak honosné jako v Damašku, ale charakter byl stejný. Byly to jakési dlouhé chodby všelijak se proplétající a křižující. Pro nás nesmírně spletité, takže jsme často z hecu do některých vešli a nechali se překvapit, kam nás dovedou, kde z nich vyjdeme. Bylo tam také zboží z celého světa i s tou ve vzduchu visící orientální atmosférou - někdy tajemnou až podezřelou, jindy nečekaně překvapující, a často zapáchající - podle toho, co se kde prodávalo. Jsou tam uličky jenom látek nebo zlatníků, stříbrníků, kovotepců, výrobců provazů a přístrojů, bylinkářů, prodavačů dobytka a drůbeže, hrnčířů, ševců, brašnářů a snad všech možných profesí vždy každá pohromadě jakoby v sektách. Každá měla svoji atmosféru, svoje napětí. Asi již nikdy tolik zlata neuvidím, kolik ho bylo v těch krámcích. To vše bylo naplněno stálým hlukem a křikem majitelů vyvolávajících a vychvalujících své zboží a to často ve všech možných jazycích, podle toho, jak tipovali cizince.

Jednou jsme se trochu déle zdrželi u vitrínek zlatníka, který nás okamžitě zval dál. Ihned poslal chlapce pro miniaturní koflíček silné kávy. Neměli jsme v úmyslu nic koupit, ale oni to snad považovali za profesionální povinnost být ke každému slušní, nebo v nás majitel viděl potenciálního kupce - to jsme ho sice zklamali, ale nedal to na sobě znát nebo mu to bylo skutečně jedno. Obchod se tu bere asi jako sport a samozřejmě k němu patří nezbytné smlouvání. Myslím dokonce, že kdyby mu zákazník zaplatil hned první požadovanou cenu, byl by otrávený a že byl spokojenější, když po dlouhém dohadování a několika čajích či kávách dostal za nabízené zboží třetinu ceny.

Jiný kraj - jiný mrav, říká přísloví. Když byl pan zlatník tak ochotný a vyzvěděl na nás, že jsme “Čeko”, tak prohlašoval, že “Čeko kwajs" a "Čeko-Tito-kwajs” čili Češi dobrý - popletl si trochu zeměpis a udělal z Tita Čechoslováka, ale bylo by složité a zbytečné pro nás i pro něho tohle vysvětlovat. Byli jsme zvědavi, když měl tolik zlata ve vitrínách, jestli také má zlaté cihly, protože do té doby jsme je viděli jen na obrázku. Tak jsme mu tuto otázku nadhodili. Bez rozpaků vyndal klíče, otevřel sejf a my vyjekli překvapením - měl jich tam hned několik. Jednu nám půjčil osahat a tak jsme si potěžkali a na vlastní oči viděli cihlu zlata. Nebylo na ní nic zajímavého a vypadala jako odlitek třeba mosazi, nebo bronzu a nebyla ani zdaleka tak velká jako cihla, jen uprostřed měla v odlitku vy-tlačená nějaká čísla a znaky. Trochu prosté na sumu, kterou ten kus kovu představoval. Poděkovali a rozloučili jsme se. Jediný efekt pro zlatníka asi byl, že se nám mohl - a rád - pochlubit s tím co má, ostatně taky bych se chlubil.

Když bylo některý den úplně jasné, že žádný provoz nebude, tak jsem ráno na letiště nejel a zůstal ve městě. Vzal jsem fotoaparát a postupně si troufal dál a dál do periférie města, kde byly ty typické arabské stavby - úzké uličky a v některých řady drobných dílen a dílniček. Objevil jsem uličky kotlářů, kovotepců, kde jeden vedle druhého bušili dost jednoduchými nástroji do kusů plechů a vytvářeli postupně ohromné mísy snad pro kuchyně nebo cukráře, ale také veliké talíře posléze ozdobené orientálními motivy. Přes počáteční nedůvěru ke mně jako k cizinci a mou slabou znalost arabštiny jsme se brzy spřátelili, když viděli, že si je chci jen fotit a obdivovat jejich práci. Když jsem jim při druhé cestě přinesl i fotky, tak jsem byl již hostem. Vydržel jsem se na ně dívat, jak zručně zpracovávají kus plechu do požadovaného tvaru. Pracovala zřejmě celá rodina od dětí až po starce. Nepodařilo se mi zjistit, jak je tato práce placená, ale myslím, že to bylo názorně vidět na tom velmi skromném prostředí, v němž žili. Byla to bezprostřední nádherná ukázka řemeslné dovednosti - rukodělné práce. Zrovna tak bych mohl popsat truhláře, kteří vytvářeli překrásný kazetový strop v jednom sále v citadele, kde každý kousek dřeva měl do sebe ještě vtepaný ornament z kovu, či barevných dřívek. Práce, které by u nás již málokdo dokázal.

V jedné z těch tajemných uliček jsem objevil maličký krámek stříbrníka. Přes výlohu, svými rozměry se podobající spíš většímu oknu, jsem nejdříve pozoroval, co to vlastně dělá, až posléze vyšel ven a zdvořile mě pozval dál. Byl to asi třicetiletý muž evropsky ustrojený a vůbec nevypadal na Araba. Byl to Žid. Trochu jsem se podivil, protože už tehdy byla situace s Izraelem napjatá, ale on se mi nějak snažil vysvětlit, že už tu žije léta a vystěhovat se nechce a asi si na něho prostí okolní lidé zvykli. Ta naše anglická konverzace kombinovaná s arabštinou byla brzy vyčerpána, protože jsme na tom byli asi oba stejně. Pochopil, že mě zajímá jeho práce a tak mě pohodlně posadil k nezbytné kávě a pracoval. Snad byl rád, že v té maličké místnosti není sám. Já jsem zvědavě koukal, jak pomocí primitivní dmychavky, pinsety a nezbytné hodinářské lupy na oku opatrně kroutí a spájí stříbrné drátky, tenčí snad než pavučina a vytváří nádherné šperky a to bez jakékoliv předlohy - z vlastní fantazie - každý originál. Nesmírně jsem litoval, že v tom šeru nešlo fotit, ale i kdyby to šlo, tak ani sebelepší fotka nemohla vystihnout tu tvůrčí atmosféru.

Miroslav Křemen. Foto: Archiv Aleše Křemene

Totéž, snad jen v jiné poloze, bych mohl popsat o uličce tkalců orientálních koberců a jiných řemeslníků. Přál jsem si vždycky při těchto pohledech na práci prostých řemeslníků, aby někdo o nich napsal báseň, jakousi ódu o práci - o té nádherné práci, která jinde zaniká - já to bohužel neuměl.

Když byly výjimečně alespoň tři dni volna, tak jsme si najali taxík - velkou ameriku zvanou Coronado - pro devět lidí a vyjeli si do Latákie k moři. Ubytovali se v některém z mnoha malých hotýlků a trávili celý den u moře. Viděl jsem na světě různá moře, ale tak čisté a na živočichy bohaté moře je snad jen málokde. Měli jsme s sebou šnorchl a ploutve, a tak nás z vody málem museli tahat, protože jsme se nemohli nabažit té podmořské nádhery.

Náš pobyt se stále prodlužoval nějakými nedostatky v plynulosti montáží. Chod denního života byl stále nudnější. Nebylo divu, že se začala vymýšlet různá rozptýlení, někdy ne příliš seriózní. Jedním z nich bylo, že konkrétně s motorářem Jardou Sojkou jsme se zásadně zdravili “Jak se máš, pacholku?” A on odpověděl “Jungwirt” a někdy podle nálady také: “Stojí to za hovno”, nebo “Oběs se na prvním semaforu”.

Kdo nečetl Švejka, tak asi neví, o co jde, ale je to z povídky o přísném přednostovi, který šikanoval mladého hradlaře Jungwirta tak dlouho, až ten se ze zoufalství oběsil. To bylo líto jeho kamarádovi z jiné stanice a tak vždycky o půlnoci tomuto přednostovi vyťukával telegram tohoto znění: “Jak se máš pacholku - Jungwirt - oběs se na prvním semaforu”. A to tak dlouho, až se přednosta skutečně oběsil. Tolik na vysvětlenou.

Nám se ta povídka líbila už dávno a vzpomínám, že už v minulosti jsme ji užívali ještě s Oldou Paldusem dokonce i na rádiu místo pozdravu, i když jsme za to byli občas perzekuováni. Tak teď pronikl Jungwirt i do arabského světa. A tak ráno místo: “How do you do?” Bylo: “Jak se máš pacholku?” A místo: “Thank you Im well” - nebo “Good morning”, bylo: “Jungwirt”, nebo: “Stojí to za hovno”. Nic z toho neušlo tomu sebevědomému poručíkovi a brzy nás překvapil. Ráno místo zdvořilou angličtinou spustil: “Jag ze maž poholgu,” a hned si dal odpověď: “Stoji to za houno.” Zřejmě mu “Jungwirt” dělal větší potíže, a tak použil druhou variantu a dával si zvlášť na tom konci anglicky záležet. Samozřejmě chtěl vědět, co to vlastně znamená a jelikož Švejka zaručeně nečetl, tak jsme mu to vysvětlili po svém. Že je to takový český pozdrav, tak asi jako to: “How are you - nebo How do you do?” a odpověď jako: “I am well thank you - I hope you are well to?” Byl s tím spokojen, a tak jsme se bavili dost dlouho.

Až k nám jednoho dne zavítal ing. Vlastimil Havelka, vlastně šéf naší expedice - jinak velice korektní a seriózní pán. Vešel do hangáru a syrský poručík se k němu hned hrne, a spustí na něj: “Jagze maž poholgu, stojíto za houno”. Vlastíkovi jako když zaskočilo, snad se i začervenal - je slušňák. To ovšem neušlo poručíkovi a začal mít podezření. Vlastík mu to nějak šetrně vysvětlil a nám slušně - on to jinak neuměl - vynadal. Ale pan poručík k nám byl studenej jako psí čumák a vydrželo mu to dost dlouho.

Časem nějak vypozoroval, že si na svačinu nosíme většinou sendwiče a hlavně různé sýry. Jednoho dne za mnou přišel  jakoby nic a pozval mě k sobě do kanceláře, kde už seděl nějaký kapitán. A že prý ví o mé oblibě sýrů a tak že mi přinesl ochutnat jakousi jejich delikatesu. Z promaštěného papíru a v kozí kůži - asi z těch smradlavých hubených koz - vybalil jakousi hrudku čehosi žlutého a kozinou páchnoucího, což vydával za speciální sýrovou pochoutku. Nutno podotknout, že oba byli velice přátelští - což jsem ale pokládal za lest a domníval se, že se mi chce pomstít za toho “Jungwirta”. Musím říct, že už při pouhém pohledu na ten tovar jsem dostával žloutenku. Co dělat? Asi bych ho smrtelně urazil, kdybych neochutnal a vzhledem k předchozím událostem by to bylo neúnosné, ale protahoval jsem to, jak jsem mohl. Pozvali jen mě, tak byli v přesile. Konečně jsem viděl, že ten kapitán si kousek té odporné hmoty uždíbnul a labužnicky a mlaskavě ji vychutnával. Totéž učinil i poručík, přestože mi stále dával přednost, ale já byl jak ztvrdlej a nemohl jsem najít odvahu. Nakonec muselo dojít k tomu nejhoršímu, že došlo i na mě - musel jsem si také kousek vzít. Snažil jsem se, aby byl co nejmenší, vložil ho do úst, natlačil pod jazyk jak tabletu nitroglycerinu a fingoval, jak si pochutnávám. Pochválil jsem jim, jak je to “kwajs” - tedy dobré, poděkoval a vyběhl ven - tedy na WC - je zbytečné popisovat, co jsem tam dělal. Snad zbytečně. Je dokonce možné, že ten sýr byl dobrý, pikantní a že to byla opravdu specialita. Ale předsudky byly silnější, než zvědavost.

Od té doby jsme se s poručíkem zdravili opět jako gentlemani, ale nedozvěděl jsem se, jestli to na mě s tím sýrem nahrál jako pomstu za “Jungwirta” a nebo jsem mu jen křivdil. Později jsem si uvědomil, že kdybych mu například u nás nabídnul pěkně rozložené olomoucké syrečky, nebo romadur, že by mě taky mohl podezírat z nějaké nekalosti.

Nakonec snad ještě jednu epizodku. Jeden náš mechanik cosi dělal v kabině devětadvacítky a byl plně zaujat svou prací, když přišel arabský seržant se vzkazem, aby byl tak laskav a přišel za velitelem do kanceláře. Načež ten mechanik nervózně vykouknul z kabiny a rozčíleně se zeptal: “Hú mistr skazal kam gou?” - tak to bylo na seržanta moc. Takové internacionální řeči nerozuměl a opakovat vzkaz už nemohl pro řehot všech ostatních. S tím rčením se u všech zapsal na dlouho.  

***

Příští díl vyjde na stránce Cesty života leteckého za dva týdny. 

-fr-