Cirkus odjel, obecenstvo bylo dosti spokojeno. Expedice Southern Cross 2018 skončila

Southern Cross 2018   Sedíme v Taipei na letišti a čekáme na spoj do Frankfurtu. Krásných dlouhých sedmnáct hodin... Procházky po letišti, nahlížení do Duty Free shopů ani kochání se mohutnými stroji, přistávajícími, vzlétajícími či čekajícími na odbavení, vám nevydrží víc než tři okruhy po obou terminálech a spojovacích bulvárech. A tak je dost času sepsat osmý, závěrečný díl našeho expedičního zpravodajství. 

Střípky

Archerfield    Koukám do fotografií z expedice a nacházím mezi nimi pár zajímavých střípků z míst, která by mě vlastně ani takhle najednou nenapadla. Na Ipswich Motorway vedle autopůjčovny Thirty, kde se nás pokusili obrat o 4000 AUD (Franta je s nasazením života a Petra coby mluvčího zachránil), mají vystavený malý Learjet, asi jako reklamní poutač. A nebo jako upozornění, že nedaleko odsud nachází se poměrně rozsáhlé městské letiště Archerfield, pronajaté vládou pro provoz malých letadel.

Ač v užívání od roku 1927, i tohle letiště zažilo svůj největší rozmach za války, kdy odsud operovaly jednotky amerického, australského, holandského, východoindického a britského námořního letectva se stroji P-38, P-39, P-40, P-47, P-70, B-25, B-26, B-17, B-18, B-24, A-20 a A-24 proti Japonsku. Po válce se opět navrátilo k provozu civilních letounů. V současnosti odsud operuje mimo jiné i letecká záchranná služba a jednotka pro výcvik leteckých kadetů RAAF.

Mount Tamborine     Stejně tak bych si pravděpodobně nevzpomněl na fakt, že hustým deštným pralesem pokrytá hora Mount Tamborine tyčící se vysoko nad krajinu cca 50 km jižně od Brisbane je rájem plachtařů a paraglidistů. V podstatě něco jako u nás Raná. Pravda, v době naší návštěvy před několika dny zde pršelo tak hustě, že nebylo vidět ani na úpatí kopce, ale to už je osud těch, co někam přijedou právě teď a za chvíli už musí zvedat kotvy. Prostě smůla. Přitom za pěkného počasí odsud prý člověk dohlédne do Brisbane i na Gold Coast. A kam dolétne? Tam, kam ho křídla donesou… 

Sledujte misi Flying Revue po českých a slovenských letištích:

Stanthorpe Heritage Centre    Třetí a poslední australský střípek zavede nás do vnitrozemí. Ne až doprostřed na vysušený a rozpálený Outback, tak daleko jsme se nedostali. Ale pár desítek kilometrů za Great Dividing Range, jež odděluje pobřežní oblast Austrálie od vnitrozemské, jsme dojeli. Do městečka Stanthorpe, kde by člověk očekával spíše zlatokopy, hledače drahých kamenů nebo honáky koní a dobytka. 

Ve městě funguje poměrně velké muzeum Stanthorpe Heritage Centre, seznamující návštěvníky s historií a lidmi odsud a okolí. A je jasné, že v dobách válečných i mezi nimi bylo mnoho bojových letců. A tedy i zde v muzeu jsou k nalezení dokumenty, fotografie a různé další memorabilie, připomínající odvahu a činy slavných letců odsud pocházejících.

Mimochodem, přímo nad vchodem visí křídla dvouplošníku Avro 581. V roce 1928 s ním Bert Hinkler přistál v místech, kde se dnes nachází ve Stanthorpe dětské hřiště, po sólovém přeletu z Anglie do Austrálie. A bylo by toho jistě mnohem více. Však je o Aussies známo, že i ovce shánějí dohromady letadlem či ve vrtulníku. Inu, lucky country… Jo a na letišti v Caboolture mají žlutou Andulu! 

Slunce, co zapadá na východ a vychází dvakrát

Monotónní zvuk motorů mě uklimbal. Když se vzbudím, za okénkem naší triple sedmy přelétající toho času kdes nad nejvýchodnějšími cípy Sibiře (ano, z Taipei jsme neodletěli přímo na západ, ale vzali to na sever přes Japonsko a Sibiř, poté se stočili a po severním okraji Ruska přeletěli na Finsko, Švédsko a Rajch) vychází slunce. Přitom hodinky na palubě ukazují půl jedné ráno... Za nedlouho, někde nad Murmanskem slunce opět zapadne. Na východ! Mno,... tady skutečně zítra znamená již včera... 

Po zkušenosti z úseku Brisbane – Taipei, kdy jsme si užili poměrně dost turbulencí a přistání také nebylo z nejhladších, očekávali jsme něco podobného i ve Frankfurtu. Nicméně kapitán se ukázal jako Pan Pilot a ve spolupráci se svojí sehranou posádkou posadil nás jak do vaty. Asi nebudu dalek od pravdy, když prohlásím, že to bylo nejhladší a nejklidnější přistání za celou tuto expedici. (Pokud ovšem pominu svoje neplánované nouzové přistání hřbetem do bahna v buši po uklouznutí na mokrém kameni.) 

Však jsme také po přistání využili příležitosti a kapitánovi i celé posádce vyjádřili náš obdiv a poděkování. Jakož i letuškám za jejich milé úsměvy a skvěle odvedenou práci. I tato posádka dostala od nás na památku klubové a svazové samolepky. Mimochodem - právě začalo vycházet slunce. Dnes už podruhé! 

Na toulání se po letišti ve Frankfurtu moc času nebylo. Za necelé dvě hodiny očekával nás finální let celé výpravy a do té doby museli jsme projít ještě jednou kontrolou. Příslušníci letištní policie nás prošacovali pomalu až na kost. Asi jestli nepašujeme medvídka koalu, pudr na zapařeniny, případně něco, co by v současném Evropském Uniistánu mohlo býti považováno za zbraň... (Síííím, souško učitelko, Blatouch pašuje párátkááááá...). Ó, jak šťastná a bezpečná země musí být toto Německo!

Na Prahu!

Některým z nás mohlo připadat ATR Českých aerolinií jako rozkodrcaný taxík. Pro nás, pravověrné milovníky vrtulí, byl ale přelet z Frankfurtu do Prahy pomyslnou třešničkou na dortu. Skutečným zlatým finále expedice Jižní kříž 2018...

Připadali jsme si jako naši letci, vracející se po několika letech v Anglii zpět do vlasti. Vlastně jsme přilétali možná i podobnou trasou, kdo ví? Dychtivě jsme hleděli skrz okénka a snažili se identifikovat místa o pět a půl kilometrů níže. Na obloze bylo jen pár mráčků, tak to šlo vcelku dobře. Zasněžená pohoří na obzoru, to musí být Krušné hory! Támhle pod námi, to vypadá jako Kynžvart! A támhle se objevují první známé komíny, zvěstující přibližující se Chomutovsko a Mostecko...

A pak to jde ráz naráz: Žatec! Louny! Bezděz a Ralsko! A tohle musí být Mělník! Milovice se svým nepřehlédnutelným letištěm a pak už jen Kbely a Černý most, pak pravá a pod námi je Vltava se svými zákruty a mosty a Pražský hrad. Jak jen je maličký z té výšky... A přitom nejkrásnější. 

Než stihnu zamáčknout slzu dojetí, kola drcnou o asfalt nula šestky na Ruzyni. Vrtule přes prapor do reverzu, brzdíme, dojíždíme, stojíme. Jsme doma! 

Čas bilancovat

Je po expedici. Doháníme resty, je jich mnoho. A začínáme bilancovat. Stihli jsme vše, co jsme chtěli? Povedlo se vše tak, jak bylo potřeba? Odvedli jsme dobře svoji práci, dá-li se to tak nazvat? Splnila naše mise svůj účel?

Cirkus odjel. Obecenstvo bylo spokojeno. Program byl dosti pestrý, účinkující nebyli špatní a lvi sežrali krotitele... (Pierre Clostermann, Velký cirkus)

Nevím, to ukáže až čas. Nejsme dostatečně objektivní, abychom se k těmto závěrům mohli dobrat sami, to musí zhodnotit jiní, za sebe však můžeme s čistým srdcem a hlubokým přesvědčením říci, že tuto expedici považujeme za úspěšnou. Uctili jsme, snad důstojně, památku několika československých veteránů RAF, našich leteckých předků. Navázali pár velice zajímavých kontaktů, jež budeme, doufejme, moci využíti do budoucna. Setkali jsme se s báječnými lidmi, ať už se jednalo o v Austrálii žijící našince nebo přímo o Australany, a zažili s nimi nezapomenutelné chvíle. Objevili (případně znovuobjevili) jsme spoustu krásných míst a dozvěděli se mnohé, co nám prozatím bylo utajeno.

» Expedici podpořil Český svaz letectví.   

Myslíme, možná neskromně, že jsme dobře a úspěšně reprezentovali a propagovali jak naše kluby (milovický i žatecký), tak samotný Český svaz letectví Modrokoulí napříč. A užili jsme si to. To především... 

Děkujeme za podporu všem, kdo nám drželi fingers-crossed a pomáhali, zejména našim nejbližším, pro které to též nebylo jednoduché. Kamarádům v Austrálii, jejichž přátelství a pohostinnost mohli jsme po ty necelé tři týdny cítit na každém kroku (s každým soustem a sklínkou...). Také kamarádům a kolegům z ostatních klubů a sdružení. 

Největší dík bych si však dovolil zaslat našim hlavním partnerům. Kamarádům z Flying Revue, kteří byli naším reportážním souputníkem. Víťovi Klímkovi a jeho kolegům z Aeroteamu, kteří dodali propagační materiály. A Petře Schamsové a jejím přátelům z armyshopu Armed.cz, u nichž jsme pořídili některé naše vybavení. A všem z milovické Základní školy T. G. Masaryka, dětem i dospělým. I vy jste byli s námi... 

Tak zase někdy, přátelé!

Text a foto: Josef Pytlák Říha a František Frankie Blahout, Austrálie/Česko