Calidusem na Nordkapp II.

Pavla Březinu a jeho vírník Calidus jsme opustili ve švédském Svansteinu za polární záře a po rozhodnutí, že oproti plánu při své cestě do Švédska doletí až na nejsevernější bod Evropy. 

V neděli ráno si dám deset kilometrů po okolí vesměs lehký poklusem v zamrzlých běžeckých stopách. Z kopce s "hollywoodským" nápisem SVANSTEIN pozoruji probouzející se vesničku a je mi dobře. Doklusnu dolů a vzhůru na Nordkapp.

Po shltnutí dvou velkých vaflí bohatě dochucených domácí marmeládou podávám letový plán. Ze včerejška mám natankováno po hrdla, další tankování domluveno na dvou letištích ve Finsku, což se později ukáže jako velmi prozíravé. Usedám do Calidusu, zaklapávám kryt kabiny a za chvíli už mířím na nejsevernější výběžek Norska a Evropy. 

Pavel Březina doletěl vírníkem až na nejsevernější bod Evropy

Jak bych popsal těch 1 300 severských kilometrů, které jsem za zbytek dne uletěl? Svoboda, prostor, sníh, slunečné pláně, sobí stáda, neosídlená krajina… Opuštěné cesty po sněžných skútrech - jediném místním dopravním prostředku, nekonečné běžecké stopy s osamocenými běžci na planinách i fjordech…Všichni mávali, doufám, že na pozdrav, ne o záchranu… Poslouchám song "Na sever" od Kabátů i "Severanku" od Habery. To dokresluje náladu.

Nejseverněji, co to v Evropě jde

A Nordkapp je tu. Shora na místní poměry docela obyčejný kus skály, za ním ale přes severní pól až na Aljašku už jen moře a led. Vědomí, že dál na sever to po zemi už nejde, působí ovšem navýsost zajímavé pocity. Dnes bez na vyhlídce žádní turisté, oblétám mys, fotím a točím a komunikuji s nedalekým letištěm Honnigsvag.

Nordkapp ze severu.

Z Honningsvagu odlétají odsud dvě letadla denně, jedno pochopitelně právě teď. Řídící nemá radar, takže můj pohyb nevidí a navíc na takový nával není zvyklý. Dvakrát za minutu se mě tedy ptá, kde jsem, co dělám a jaký mám heading… Nic nepomůže, když mu už potřetí opakuji, že kroužím 50 metrů nad Nordkappem a fotografuji…

Trasa expedice Pavla Březiny Přerov - Svanstein - Nordkapp - Přerov.

Konečně jeho linka odlétla, já mám nafoceno, a tak se řídícího ptám, jestli mají na letišti benzin a jestli umí kafe. Oboje potvrzuje, tak už se začínám těšit. Jen do chvíle, kdy utrousí, že za 20 minut zavírají letiště, ať tedy spěchám. Další odlet bude možný za 5 hodin, kdy otevřou kvůli další lince. Aha. Zatláčím slzu, loučím se s kávou a za popíjení vody a chroupání jablka se vydávám se pomalu zase na jih. Finská Pokka 400 km na jih je můj další cíl a tankovací stanice.

Nekonečné roviny Laponska prolétám střídavě v 500 metrech a těsně nad nad zemí. Z výšky pozoruji nekonečné stopy po sobech a sněžných skútrech, v 10 metrech kopíruji lyžařskou stopu. Kupodivu, lyžaři tu skutečně jsou, i když je spočítám na prstech jedné ruky. Několikrát potkám opuštěný pár, jinak 150 kilometrů žádný náznak civilizace. Nádherný let, jiskřící sníh a stín na zemi…

Nekonečné pláně Laponska proťaté jenom stopami od sněžných skútrů a běžek.

Na ostří nože aneb přistání skoro za tmy

Finsko. Benzinář v Pokka je veselý muž. Když ze vzduchu zjišťuji, že i domek klubu je až po střechu pod sněhem a tvar dráhy se dá tipnout jen podle trčícího větrného rukávu, ptám se ho, jestli si je jistý, že sníh je dost tvrdý na to, abych odstartoval. Prý určitě, však jen den přede mnou tu přistála jiná helikoptéra a pilot se po vystoupení bořil jen málo... Uvědomuji si, že rozdíl mezi slovy helicopter a gyrocopter tomuto dobrému muži není znám a tak se spolehnu na rezervu a letím na 100 km vzdálené letiště Sodankyla.

První díl ze sólo expedice Pavla Březiny na Nordkapp najdete v článku Calidusem na Nordkapp I.

Po natankování zamířím ještě na 350 km vzdálené letiště Kajaani. Přiletím sem až těsně před setměním, kdy už bude letiště zavřeno. Řídící ale slibuje, že mě tu někdo bude čekat. Když dorazím do CTR letiště, je už hodně šero. Zkouším všechny frekvence, ale nikdo neodpovídá. Volám tedy zpátky na telefon Karimu.  Ten mě ubezpečuje, že jsem očekáván, a že ještě není taková tma, abych nenašel dráhu. Tak ať klidně pokračuju. Další telefon je od Jany, která mě vidí v programu SPOTu a zjistila si západ slunce v tomto místě. Protože u nás je po západu brzy tma jako v pytli, má obavy. Přistávám po 21. hodině a noční hlídač s baterkou mě naviguje na stojánku k věži. Mám za sebou 9 hodin letu a už se mi klíží víčka tak se mnou není moc řeč. Rychle taxík, hotel, postel… a dobrou noc. 

Po russki govorite?

Další den chci opustit Finsko a přes Estonsko a Lotyšsko doletět až ke kamarádovi do Litvy nedaleko Vilnjusu. Po marných pokusech domluvit v Estonsku tankování anglicky zkouším nesměle... "a po russki govorite…?" Najednou to jde a jeden pilot senior mě čeká s kanystry na jinak opuštěném letišti. Pěkně si popovídáme a zase objevíme společné známé - tentokrát v Kroměříži, kam létají za Markem Valou na prohlídky s Vivatem. Přiděluji mu slivovičku a sušené sobí maso, po telefonu podám plánek v ruštině.

Místo přistání uvádím soukromé letiště u vesnice Šilkanjis. Jméno jsem si vymyslel, aby znělo Litevsky a nikdo to nenašel na mapě, protože chci přistát přímo na chatě u Juliuse. Dvakrát to hláskuji řídícím, ale nakonec se všichni spokojí s ujištěním, že plán ukončím před přistáním ještě ze vzduchu. Julius je můj dlouholetý kamarád mikrochirurg z Vilnjusu, jinak pilot od balónů přes padáky, lyžař a horolezec. U něj se pořádala známá setkání a festivaly Jazz in the Sky. Jinak je taky fajnšmekr přes saunové procedury. Každá taková návštěva trvá minimálně 5 hodin. Začíná to jídlem a pitím, přes baňu až po koupel v jezeře, natírání medem a končí až vodkou do všech nohou… Na světě je krásně a usínám zase s pocitem naplno prožitého dne.

Ještě některá místa je potřeba v Litvě navštívit. Třeba Trakai, hrad na jezeře, kde se konala známá zimní setkání paramotoristů a hlavního organizátora těchto akcí. Ten nyní působí na letišti v Kaunase. Tady s ním vypiju litevskou Coca Colu, sním zepelin, dotankuji po hrdla a hurá domů. V Polsku je to potřeba ještě protáhnout kolem Mazurských jezer, prolétnout meandry řeky Narew u Lomže. Tady jsme byli v roce 2008 s paramotory na mistrovství Evropy. Tak si tu atmosféru připomenu a už mě Krakow information dává Ostravu radar.

Romantický vodní hrad Trakai nedaleko litevského Vilnjusu.

Příště Kamčatka. Nebo Island?

Přistávám krátce po 16 hodině na letišti v Přerově a dostávám baner s uvítacím sloganem a vlaječkami zemí, které jsem prolétl. Je jich kromě Česka 9 a některé vlajky vidím poprvé…. No a taky slivovici, kterou se rychle uvolňuji. V roce 1861 Němec Karl Vogt zahajuje tradici pití šampaňského vína na oslavu dosažení Nordkappu, my kontrujeme. V roce 2016  zahajujeme tradiční pití slivovice po leteckém návratu z Nordkappu.

Co dodat: Peter Wicander ze Švédska mi napsal, že se několikrát pokoušel dolétnout na Nordkapp a většinou kvůli počasí skončil v Kiruně v horách. Letové počasí bývá maximálně 40 dní v roce, jinak prý je mlha nebo prší. I kdyby to byly jenom 2 dny, mně to stačí. Důležité je dobré načasování a známosti tam nahoře.

Tak a teď je na řadě Rumunsko a pak… třeba  Island nebo Kamčatka…

Pro Flying Revue Pavel Březina (text, foto, video)