Akrobatická trojka

Cesty života leteckého 6.  Vznik akrobatické trojky v Žatci a jak se jsem se stal zalétávacím pilotem. Další kapitola vzpomínek pilota Miroslava Křemene.

***

Psal se rok 1954, a stále jsem sloužil na žateckém letišti. Byl jsem znám svým trvalým odporem k papírování a k velitelským funkcím. Plně mě uspokojovalo jen to létání. Toužil jsem po dokonalém létání a zalétávání a stále jsem s tím někoho otravoval. Kvůli tomu jsem se občas dostával do konfliktů s veliteli a kádrováky, kteří měli docela jiné představy o mé letecké budoucnosti.

Miroslav Křemen (*1929, † 1989)

Miroslav Křemen pochází z Buštěhradu, dětství a mládí strávil v nedalekém Kladně, kde vystudoval Vyšší průmyslovou školu a kam se po celý život vracel. V roce 1951 absolvoval Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové.

Létat začal na Aradech (Ar 96) a Mezcích (Avia S-199) v Plzni na Borech, poté se přeškolil na proudové letouny a byl převelen k 15. slp do Žatce. Roku 1956 nastoupil do Vodochod, kde přebíral letouny MiG-15bis, posléze se zde stal zalétávacím pilotem.

Zalétával řadu typů, od MiG-19 přes několik stovek letadel L-29 Delfín, MiG 21, Su-7 až po L-39 Albatros. Leteckou kariéru opustil v roce 1987.

Zemřel necelý měsíc před pádem komunistického režimu, 27. října 1989.

V Žatci jsem postupně létal u všech tří pluků tehdejší žatecké divize, abych díky čísi iniciativě nakonec skončil u 15. pluku, kde jsem vlastně začínal. Jestli to byl velitelský nebo kádrovácký nápad, tak dodatečně smekám, protože tehdy ještě nebyl čas ani návod na studium psychologie jednotlivých pilotů, ale mohla to být též náhoda, nebo se mě prostě chtěli zbavit. Tak nebo onak, našlo se pro mě schůdné východisko. A tak se stalo, že Olda Paldus byl jmenován střeleckým důstojníkem patnáctého stíhacího pluku a já jeho zástupcem.

Měli jsme na starosti letecké střelby pro celý pluk. Byli jsme šťastni, že máme tak zvaný “úzký profil odbornosti” (Olda předtím velel letce, a taky nerad), že nemáme žádné podřízené a že máme před sebou “pole neorané”, na kterém můžeme plně popustit uzdu naší tvůrčí fantazie. Slíbili jsme si, že vytvoříme “střeleckou katedru”. Bylo to samozřejmě nadsazené a víc v legraci, ale netrvalo to dlouho a skutečně jsme vybudovali nejlepší střeleckou učebnu u letectva.

S Oldou jsem si rozuměli a vzájemně se doplňovali. On byl nejen výborný pilot, ale uměl i vhodnou formou prosadit naše nápady, vymámit z nadřízených prostředky, finance a prostory, bez kterých by to všechno nešlo. Brzy nám po prvních úspěšných výsledcích začali věřit. Já jsem pomalu, ale jistě ztrácel dokonce i u kádrováků to “enfant terrible” a tak jsme dostali zelenou. Konečně, který velitel by se rád nepochlubil střeleckou učebnou?

Bylo tam vše, co potřebuje stíhací pilot znát, aby dobře střílel jak na pozemní, tak na vzdušný cíl. Měli jsme trenažéry, plastické mapy střelnice, modely všech možných letounů, výpočty, obrazy a různé názorné pomůcky. Dostali jsme dva šikovné záklaďáky, Tomáše Skořepu - mimochodem pozdějšího “designera” v Aeru - a Josefa Adama, sportovního pilota a modeláře kladenského aeroklubu. Klukům jsme sehnali pěkný kus suché lípy, ve sklepě dílnu, nástroje a pár fotografií různých letadel. Oni měli slušnou vojnu a my nádherné modely pro střeleckou učebnu, takže byla spokojenost na obou stranách.

Myslím, že jsme všichni s gustem odevzdávali dobrou práci, ale jinak to rozhodně žádná selanka nebyla. Do nočních hotovostí za ztížených podmínek bylo tehdy vycvičeno jen málo pilotů, a tak jsme často s Oldou noční hotovosti drželi. Ráno pak místo domácího odpočinku na nás čekalo další zaměstnání, buďto řídit střelbu na pozemní cíle na Doupově, kam se muselo jet s rádiovozem, nebo létat s vlečným rukávem jako cíl pro vzdušnou ostrou střelbu, nebo přednášet teorii vzdušné střelby na učebně.

Tento MiG-15 byl jako S-102 vyroben v Aero Vodochody. Tady Miroslav Křemen později létal jako zalétavací pilot. Zde stroj JH-02 na letišti v Žatci 1952. Zdroj: Vrtulník.cz

Ty hotovosti, to tedy byla zabíračka, ale alespoň jsme si pěkně zalétali ve dvojici. Obvykle jsme si ještě za denního světla vyžádali nějaký ten zálet před noční hotovostí, a tak jsme byli v krátké době velmi dobře slétaní. A protože Olda předtím velel letce a hodně létal s Lojzou Burdou, tak dostal nápad vytvořit akrobatickou trojku. Postupně jsme dali dohromady akrobatickou sestavu, získali nezbytné “požehnání od vrchnosti” a ve volném čase nacvičovali. Vznikla tak vypilovaná, prý opravdu pěkná akrobatická sestava, se kterou jsme vystupovali na leteckých dnech a při různých příležitostech.

Cesty života leteckého

V obchodě už ji nekoupíte. Vyšla před lety a je zcela rozebraná. Řeč je o knize českého zkušebního a zalétávacího pilota Miroslava Křemene, v níž velmi otevřeně líčí svůj život za řídící pákou i mimo ni. Zážitků z létání z doby, jejíchž pamětníků je čím dál méně, má Miroslav Křemen na rozdávání a pro piloty by kniha měla být tařka povinnou četbou. Na jejích stránkách se odráží i historie československého letectví, a to i let poválečných, vše viděno z kabiny letounů rozličných typů.
Další díly četby na pokračování z knihy vzpomínek Miroslava Křemene najdete zde.

Létali jsme to těsně, křídlo na křídlo a kdekdo z tehdejších leteckých odborníků naši trojku obdivoval. Zvláště novináři byli často zvědaví, jak prý můžeme udržet tak těsnou skupinu a jaké povely nám dává vedoucí skupiny. Odpověď byla jednoduchá, ale asi tomu stejně nevěřili. On je to totiž tak trochu švindl. Když mám konec křídla vedoucího vzdálen od své kabiny jenom několik decimetrů, tak postřehnu každou změnu pohybu, byť se jedná jen o několik centimetrů a okamžitě na to reaguji. Tím si pevně udržím polohu. Kdybych měl větší vzdálenost, tak se postřeh a reakce na změny zpozdí a skupina by byla stále v pohybu, tedy rozházená. U tryskáčů je nutné počítat se zpožděnou nebo s delší akcelerací, než u písťáků s vrtulí - tam eroplán “chodí” téměř ihned za plynem.

K udržení stálé polohy jsme si pomáhali pomocnými body na křídle vedoucího v průmětu na jeho hlavu a z této polohy se nesmělo uhnout. Vznikl tak dojem, jakoby ta trojka byla jeden celek. Může vzniknout otázka, zda to nebyl hazard, létat tak těsně. Opravdu nebyl. My jsme to uměli. A abych nezapomněl, na rádiu byl absolutní klid - nebyl důvod proč něco říkat - tedy žádné povely. Oba jsme jen věrně kopírovali vedoucího, důvěřovali jemu a mašině a v tom spočíval náš úspěch.

Myslím, že takový první větší úspěch byl v roce 1955 na leteckém dnu v Ruzyni. Všechno nám vyšlo na jedničku, včetně pěkného počasí. Zato ale generálka - na tu dodnes nezapomínám. Mraky asi v osmi stech metrech a dohlednosti nic moc. Připravili jsme si náhradní variantu, ochuzenou o většinu vertikálních manévrů, které jsme nahrazovali “kosými přemety” zploštěnými podle výšky mraků a potom u země takové ty různé elegantní převalovačky - ale Olda nás převezl.

Letěli jsme ze Žatce na Ruzyni a to přesně na čas. Do poslední chvíle jsme nevěděli, co budeme létat, až teprve v prvním náletu Olda řekl do rádia: “Jedeme naplno, varianta I”. Později se přiznal, když dávali z věže spodní základnu mraků 800 metrů, že si řekl: “Když něco málo uberu na rychlosti, tak nám to musí vyjít”. No, Oldovi se říkalo “mistr malých rychlostí” a nám to vyšlo. Ale pro klid duše jsem na rychloměr ani nemrknul. Jenom jsem změny cítil v kniplu.

Při vybírání jednoho přemetu tam byl tak trochu horor. Myslím, že to byli výsadkáři, kteří měli na okraji letiště několik upoutaných balonů ve výšce asi tak do dvaceti metrů. My jsme to vybírali přímo do nich. Zahlédl jsem je na poslední chvíli, protože jsem byl soustředěn na pilotáž ve skupině, a tak jen krátce jsem vnímal, jak se řítíme do zeleného najlonu se spoustou lan, ale Olda nás z toho vyvedl, i když se nám z té násilnosti dělaly pěkné sledy (bílé stopy) od křídel. Dodnes mám v uších řev do rádia od řídícího z věže. Asi měl slabší nervy.

Příštím rokem, tedy v září 1956 bylo další naše vystoupení opět v Ruzyni. Po tomto leteckém dnu uspořádal velitel letectva pro účastníky leteckého dne a jejich velitele recepci v Reprezentačním domě. Byla to dobrá příležitost setkat se opět se známými a seznámit se s lidmi, které jsem zatím znal jen z vyprávění.

V té době se již po letišti šuškalo, že mám jít do Vodochod přejímat nové letouny pro armádu, ale nikdo to nechtěl potvrdit na sto procent, a tak mě napínali. Až zástupce velitele naší divize mě na recepci vzal stranou, že prý se mám jít představit zástupci velitele letectva, jakožto uchazeč o “hrbatý beton”. Tak se totiž v letectvu říkalo Vodochodům. Jednak to bylo “vojensky utajené”, a pak to bylo skutečně letiště s nejhorším betonem. Když jsem se představil, tak generál Tykal se na mě chvilku upřeně díval, a pak řekl: “Poslechni, to tys mi nechal ten vzkaz připíchnutej na dveřích?”

Ve mně hrklo - kruci ten má paměť - vždyť je to historka stará snad tři roky. Mám zase smůlu. Zmohl jsem se jen na nějaké slaboduché přiznání a dodal: “Když se na to ještě pamatujete, tak pochopitelně, to nemohu již o nic žádat,” a chtěl jsem s omluvou odejít. Generál mě ale vzal za rameno, poodešli jsme k baru a začal mi domlouvat, abych si z toho nic nedělal, že už je to minulost a že mládí občas provede nějakou tu hloupost. “To já když byl nadporučík, tak jsem dělal jiné seky,” uzavřel.

Potom jsem mu musel chvilku vyprávět o našem létání, o střelecké učebně, a zjistil jsem, že toho o nás ví víc, než si myslíme. Ještě dlouho jsem obdivoval jeho velkorysost. Z recepce jsme se brzy vytratili, protože to na nás bylo moc “nóbl” a my jsme ten náš šťastný den potřebovali trochu oslavit. A tak myslím, že jako důstojníci jsme se nedůstojně “zmrskali”, ale bez průšvihu. Žádné hlášení nepřišlo. Vzpomínám, že mně bylo jenom líto šoféra, který na nás čekal, a k ránu nás vezl do Žatce a musel dýchat ve voze ty alkoholické výpary, co z nás čpěly.

Ale asi bych měl vysvětlit i příhodu s cedulkou.

Bylo to asi před třemi roky, tedy v době, kdy jsem u jiného žateckého pluku létal jako instruktor se žáky, kteří přišli z učiliště a měli urychleně nalétat značný počet hodin až do svého vyřazení. Zkrátka žáků hodně, nás málo. Tak byli rozděleni na dvě skupiny jako letky. Jedna létala dopoledne a druhá odpoledne. Instruktoři museli ale létat obě směny, a tak jsem z toho lomcování od žáčků dostal první žaludeční vřed. Oficiálně jsem to nechtěl přiznat, aby mě “nezarazili” létání a tak jsem se léčil všelijak pokoutně a hlavně dietou. Byli jsme přetíženi. Dny volna byly vzácností.

Přišly velikonoční svátky, a to byly dva dny volné, ale měl jsem být stále v dosahu. Již dlouho jsem se neviděl se svým strýcem a tetou, u kterých jsem byl vychován a kteří mě nahrazovali rodiče. Rozhodl jsem se, že ten jeden den svátků je navštívím, a odjel jsem - samozřejmě “na černo”. Nejdřív jsem ale napsal na lístek: “Jsem někde ve stráni s flintou, nebo s pruty na řece. Kdyby mně někdo něco chtěl, tak ať to napíše a já si to po svátcích přečtu,” připíchnul jsem ceduli na dveře.

Kdo mohl tušit, že v tu dobu přiletí generál Tykal na inspekci. Poslali pro mě náčelníka štábu a ten odevzdal můj lístek i s napínáčkem generálu Tykalovi. Ten samozřejmě řádil! A jak by ne - byla to přece nehorázná klukovina. Zlost si vylil na veliteli pluku, a jak vidět, pamatoval si to ještě po létech. 

Ještě téhož roku jsem od prvního listopadu nastoupil do Vodochod jako zkušební pilot ZVS (zástupce vojenské správy), abych přejímal a zalétával letadla pro armádu.

***

Příští díl vyjde na stránce Cesty života leteckého 5. května 2017.

-fr-