13.9.2017
Reportáž Na travnatém strážnickém letišti vládne ospalý klid. Nikde nikdo, slunce tiše žhne, slyšet jsou jen skřivani a tu a tam vzdáleně zazní tlumený hlas města. Čekám tu na Pavla Březinu a jeho vírník Gyromotion, abychom tu mohli uskutečnit náš dnešní plán.
Na mobilu mi pípne zpráva: „Za dvacet minut su tam!“ Rozvalím se v trávě a užívám si ticho a vůně strážnického letiště. Jak dlouho se mi tohle nepodařilo? Dvacet let?
Z ticha mě vytrhne bzučení. Zvednu hlavu, od severu se sem blíží černá tečka. Bzukot sílí a za chvilku kolem mě prosviští vírník s jeho charakteristickým zvukem. Pavel udělá kolečko a sedá na dráhu 15/33.
Stačí mu třicet čtyřicet metrů a stojí. „Nazdar, pane,“ směje se a vyskakuje z kabiny. Naše „slovácká minirallye“ může začít. Dohodli jsme se totiž, že společně vyrazíme na kombinovaný výlet k proslulým vinným sklepům Plže v nedalekém Petrově.
Vírníkem k vinným sklepům, po silnici i vzduchem
Proč kombinovaný, to už je čtenáři Flying Revue jasné – Pavel Březina totiž doletěl do Strážnice z Přerova se svým momentálně nejoblíbenějším vírníkem. Tenhle Calidus OK-WVC 40 má homologaci jak jako sportovní létající zařízení, tak jako vozidlo pro provoz na pozemních komunikacích, a tak s ním ze Strážnice do Petrova nepoletíme, nýbrž pojedeme po silnici.
Přečtěte si také: S ultralightem do Rakouska podle nových předpisů na vlastní kůži
A proč zrovna vinné sklepy? Přece pro ten kontrast toho gruntovního, neměnného, a toho nového, co mění hranice.
Abychom mohli na silnici vyrazit, musí Pavel nejprve z letadla „vyrobit“ auto. To znamená zajistit rotor proti kývání a otáčení, na tlačnou vrtuli připevnit reflexní trojúhelník a samozřejmě vyklopit registrační značku pro provoz po silnici.
V kabině musíme mít pochopitelně i doklady k vozidlu – stejné, které máte i vy ke svému automobilu. Tedy malý technický průkaz a zelenou kartu. „Velký techničák mám doma, ten s sebou vozit netřeba,“ říká pilot a řidič v jedné osobě.
Usedáme tedy do vírníku, Pavel zaklapne kabinu a vyrážíme. Valíme, jak se na Moravě říká, ostrou čtyřicítkou směr Petrov. „Umí to jet šedesátkou, ale povolená maximálka je čtyřicet.“ Řízení se ovládá obráceně než v autě. „Řídí se nohama, ruce nepotřebuju,“ předvádí majitel vírníku za jízdy obsluhu. Rukama naopak ovládá přidávání plynu, stejně tak i brzdí. Páky plynu a brzd má po levé ruce ve výši kolena.
To už se blížíme k zářivě modrobílým sklepům poschovávaným jak hříbky v travnatých úvozech cest vedoucích kolem nich. Kontrast s moderním strojem je působivý. Některé ze sklepů pamatují bitvu u Lipan, silniční Calidus si užívá teprve první měsíce života.
„A jsme tu, u vinařů,“ odklápí kabinu vírníku Pavel Březina a těší se pohledem na to setkání věků. Obdivný, i když lehce nevěřícný pohled na nás vrhá také postarší muž v cyklistickém úboru, který právě vyšel z jednoho ze sklepů.
„It´s marvelous, to je nádherné,“ říká anglicky, když se trochu seznámíme. Po chvíli přejdeme do němčiny, ukáže se totiž že Günter „Nocika“ je rodilý Rakušan, s českými kořeny rodu Nožičků. „Ale mnoho generací zpátky,“ mávne rukou na znamení, že čeština mu zůstala ukryta kdesi v minulosti. V Rakousku mu ovšem neříkají Nozicka, jak by se mohlo zdát, nýbrž pěkně po rakousky Nocika.
„Vrtulník“ u sklepů budí pozornost, my ale musíme Plže opustit, abychom si je mohli prohlédnout shora. Vracíme se po silnici na strážnické letiště, silniční vírník proměníme opět na vzdušný a letíme si prohlédnout Plže z výšky 150 metrů.
Shora sklepy skutečně připomínají plže, lenivě poskládané kolem paprsků cest, ponořené v zeleni trav, keřů a stromů. Dopřejeme si tenhle báječný pohled při dvojím obletu a vyrážíme, tentokrát už jen vzduchem, k jihu. Čeká nás Břeclav a Stockerau.
Jan Dvořák
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »