Tajný sen pilota turbopropu

Letecké příběhy - sen Miroslava Srnce 1.    Miroslav Srnec dnes létá už patnáctým rokem s B777 u společnosti Emirates. Pro Flying Revue nyní zavzpomínal na dobu, kdy o létání tohoto dálkového proudového letounu ještě jenom snil. 

Miroslav Srnec před Dash 8 v Malajsii. Foto: Archiv M. Srnce

Na Borneu s Dash 8

Je brzy ráno, ještě není horko a i vlhkost je zatím příjemná. Na ploše letiště stojí bílozelená Dash 8-300 s velkým orlem na směrovce. Jsme na letišti Kota Kinabalu, hlavním městě státu Sabah v Malajsii na Borneu. Máme ještě jednu Dash 8-200 a CRJ 200. Pracuji tady druhý rok. Letíme novou linku na jih přes Brunei do Kuchingu, hlavního města Malajského státu Sarawak. Krásné, rok a půl staré éro s letovými přístroji na EFIS displejích. Můj kopilot je čerstvě přijatý mladý Malajec Kevin, já mu dělám první výcvikový let na trati. Po jeho návratu z typovky v Torontu jsem s ním před pár dny odlétal povinný výcvik na letounu na letišti v Sandakanu.

V Sandakanu je nádherný národní park s největším počtem orangutanů na Borneu. Využil jsem toho a vzal tam rodinu, kterou jsem po přistání vysadil. Já jsem mezitím odlétal 4 hodiny výcviku se dvěma novými piloty a po obědě jsme naložili rodinu a letěli zpět kolem nejvyšší hory jihovychodni Asie, Mt. Kinabalu. Holky byly nadšené, orangutani prý byli skvělí.

Cestujících není mnoho, protože linka ještě není dlouho v provozu a lidé ji zatím nemají zažitou. Pojíždíme na dráhu a rozjíždíme se směrem na jih. Je bezvětří. Kevin zvedá příď letounu a najednou cítíme vibrace. Hned jsem ve střehu. Naštěstí po zasunutí příďového kola ustanou, čímž je jasné, že to bylo něco od rotující pneumatiky. Vibrace ve mně ale probudily vzpomínku na můj nejkratší let s L-610. 

S šestsetdesítkou do topolů u koupaliště 

Bylo to o prázdninách roku 1990. Na teplé zkoušky vzletu na maximální vzletové váze byl připraven modrý letoun X05, OK-134. Je to třetí létající prototyp letounu L-610M, který jsem shodou okolností sám před čtyřmi měsíci zalétal. Tenhle let na mě vyšel z levého sedadla, jelikož se s kolegy střídáme. Vpravo seděl Standa Sklenář. Letoun byl dovážen pytli na maximální vzletovou váhu a odpovídající centráž. Vevnitř plno aparatury a několik zkušebních techniků. Byl teplý letní den.

Třetí létající prototyp L-610M, se kterým Miroslav Srnec zažil dramatickou situaci nad kunovickým letištěm. Foto: Archiv M. Srnce

Rozjíždím se po dráze směrem na jih, rozjezd je za těchto podmínek dost dlouhý. Zvedám příďové kolo, zasouváme podvozek, a vtom se to stalo. Celý letoun se z ničeho nic roztřásl šílenými vibracemi, letové přístroje nešly téměř číst. Levý motor ukazoval ve všech parametrech velmi vysoké teploty a vibrace a k tomu ztrácel výkon. Výšku jsme měli velmi malou. Dávám Standovi pokyn ke stažení výkonu a zapraporování vrtule. Jenže vrtule praporovat odmítá, ačkoli ovládání levé vrtule už je v poloze prapor. Selhalo i automatické praporování.

Vibrace sice mírně klesají, ale letadlo nechce letět. Letmý pohled na už o něco lépe čitelné motorové přístroje ukazuje, že levá vrtule stále není zapraporovaná, takže čtyřmetrový disk protáčející se vrtule letadlo hrozně brzdí a i přes plně vyšlápnutou pravou nohu stáčí mírně vlevo.

Následují rychlé pokyny a výměny informací. Standa bojuje s nouzovým praporováním, ale zatím bezúspěšně. Má moji plnou důvěru, neboť já se musím v téhle minivýšce a při minimální rychlosti plně věnovat řízení letounu. Rychlost i výška nezadržitelně klesají. Navíc po vybočení před sebou máme řadu topolů, za nimiž je velké přírodní koupaliště plné dětí a rodin užívajících si prázdniny.

Minuta a půl, nebo věčnost?

Hlavou se mi honí různé možnosti a už tuším, kam asi dopadneme, pokud se hned nepodaří něco udělat. Vrtule stále brzdí, do praporu ne a ne. První možnost, která mě napadla, bylo stáhnout i druhý motor a praštit s tím o zem dřív, než narazíme do topolů. Snad bychom se před nimi ještě zastavili. Stromy se ale blíží. Ne, už je na to pozdě.

-Stando, levému motoru plný plyn! Musíme to přeskočit, křičím. Pokud to půjde, čert vem motor. Motor se rozbíhá do otáček, vibrace jsou zpátky. Letadlo neochotně začíná stoupat a příšerně se třese. Rychlost je pořád velmi malá, ale topoly těsně míjíme. Teď už jen mírnou pravou zatáčku o 180 stupňů, snížit levému motoru výkon, vysunout podvozek a sedáme v protisměru. Na finále Standa ještě stihne vypnout levý motor, který už málem hoří. Kolem dráhy už uhánějí hasiči a sanitka. Dojiždíme na stojánku a vše vypínáme.

Kolik to bylo? Minuta a půl? Nevím, mně to připadalo věčnost. Po inspekci motoru, který je odepsán, se zjistilo, že všechny lopatky turbíny vyhořely a vylétaly výfukem. Přesto byl motor ještě schopen nějaký výkon vyvinout, což nás zachránilo.

Něco velkého před námi

Ale zpět do Malajsie. Po dvou hodinách letu s dashkou přilétáme do Kuchingu. Odlet zpět do Kota Kinabalu je až za 2 hodiny. Technik mění na příďové noze pneumatiku, která způsobila vibrace po startu. Parkujeme nosem směrem k dráze, tak můžeme sledovat ranní ruch na letišti. Provoz tady není hustý a po ranní špičce ještě slábne. V dáli na finále se náhle objevuje něco velkého. Je to nezvyklé, neboť sem moc často nic většího než B737 nelétá. Zapínám rádio a dávám odposlech do reproduktoru. Je to Malaysian, piloti žádají touch and go a několik okruhů. Vím, že Malaysian převzal nedávno první ze svých nových B777-200ER, se kterým při dodávacím letu ze Seattlu ustanovili nový rekord, když uletěli vzdálenost přes 20 000 km bez přistání. Let trval víc než 21 hodin.

B777-200 Malaysia Airlines. Právě o B777 Miroslav Srnec snil ve svých pilotních snech. Foto: Archiv M. Srnce

Že bychom měli štěstí? Máme. Už je to poznat, je to triple sedma, největší dvoumotorák na světě. U letounu téhle velikosti se zdá, že skoro neletí a musí každou chvíli spadnout. Navíc dělají výcvik a jsou prázdní, takže letí ještě pomaleji. Triple sedma majestátně a tiše dosedla, vzápětí akceleruje a hned je zase ve vzduchu. Nadherné ero, a ten zvuk!

Udělali pár okruhů a po jednom přistání zastavují a pojíždějí po dráze zpět. Vymění se jeden z pilotů a opět pár okruhů. Neodpustím si, abych přitom nepochválil jejich nové letadlo. Jsou potěšeni a děkují mi. Sleduji je trochu se závistí. Vždycky jsem si přál létat alespoň 737, ale dostat se až na tento typ, to by bylo něco! Je to moje nejtajnější přání. Jak bych si je asi tak mohl splnit, to vážně netuším. Zatím tedy brouzdám vzduchem na turbopropech.

Konec snění, čas našeho odletu se přiblížil. Tak zpět do reality, briefing před odletem na další výcvikový úsek a už je tu autobus s cestujícími. Vracíme se do Kota Kinabalu a já stále přemýšlím o B777. Kdyby aspoň ta sedm tři sedma šla. Cítím, že se potřebuji někam posunout a za pár dní začínám rozesílat svá CV do větších společností. Snad to vyjde...

Pro Flying Revue Miroslav Srnec

Dokončení za týden.